Senátoři jsou díky způsobu volby chápáni jako regionální ombudsmani a lobbisté zároveň. Můžete nám prozradit, jak byste chtěl konkrétně prospět svému volebnímu obvodu?
Tato otázka přímo souvisí s tím, proč jsem přijal návrh Strany pro otevřenou společnost (dále jen SOS) kandidovat do Senátu Parlamentu České republiky. Totiž za svůj nejdůležitější úkol, pokud bych byl zvolen, považuji přenést do nejvyšších pater české politiky názory obyčejných, normálních, v potu tváře pracujících lidí.Už na komunální úrovni slýchávám, že do té či oné věci nemají lidé co mluvit, protože my politici jednáme v jejich zájmu a lidé si to neuvědomují . Přitom jde třeba o podobu náměstí jejich města nebo o zrušení školy (v minulosti třeba i školky), do které chodí jejich děti, a to už vůbec nemluvím o umístění radaru či v minulosti o rozdělení státu či vstupu do NATO. Přitom není nic jednoduššího, než se občanů v dnešní elektronické době zeptat, třeba na svých webových stránkách. Často pak zjistíte, že politikům jde o zájmy vlastní či stranické (ale také třeba firemní). Můžu proto slíbit, že pokud bych byl zvolen, jsem připraven naslouchat komukoliv s jakýmkoliv problémem a snažit se mu pomoci . Koneckonců myslím si, že schopnost empatie (vcítění) mi nechybí jako učiteli (zeptejte se mých žáků), tak proč by mi měla chybět jako senátorovi. Lobbovat budu vždy za všeobecnou prospěšnost, vymahatelnost zákonů a pomoc občanům, kteří se dostali do tíživé životní situace.
Když pomineme Vaši stranickou příslušnost, proč by si měli voliči vybrat právě Vás? Čím jste osobně mimořádný?
Nejsem výjimečný! Za svoji velkou výhodu však považuji to, že nejsem členem žádné velké politické strany. Voliči už přece dneska vědí, jak budou v Senátu PČR hlasovat kolegové kandidáti z ODS, ČSSD, KSČM či Strany zelených. Podle svých stranických sekretariátů. Zároveň však nejsem členem „virtuální“ strany, která sestavuje kandidátku na základě telefonického rozhovoru, tak jak vím, že to probíhá třeba u SNK ED či SŽJ. SOS se soustředí především na komunální politiku. Jsme malá strana, která je činná v několika krajích, ale my, co jsme v SOS, žijeme tady v Libereckém kraji, máme řadu příznivců, kteří nejsou členy SOS (a nikoho k tomu nenutíme), a to je, domnívám se, příčinou našich úspěchů. Při posledních krajských volbách jsme skončili třetí za ODS a KSČM. V posledních komunálních volbách jsme kandidovali v devatenácti obcích Libereckého kraje. Máme své starosty (Půta v Hrádku nad Nisou, Mečíř ve Stružnici (Jezvé), Pieter v Desné), v Liberci skončilo uskupení SOS pro Liberec jen těsně druhé za ODS a myslím si, že víme, co v regionu lidi trápí. Osobně jsem se angažoval například v nepovedené optimalizaci krajských škol, kdy bez předchozího projednání v regionech kraj vyhlásil rušení a stěhování škol, a domnívám se, že často nesmyslně. Jsem rád, že se zachovalo třeba Gymnázium v Mimoni atd.
Mojí velkou výhodou také je, že nesedím roky na žádné starostenské či hejtmanské židli. Nedochází tedy u mě k žádnému odtržení od reality. Máme se ženou dvě dospívající děti, vím, jak se dnes musí člověk ohánět, aby přežil. Nestěžuji si, ale upřímně si vážím důchodců, nemocných, lidí postižením či samoživitelek. Žijeme prý v době, kdy se máme nejlépe ( V. Klaus v novoročním projevu), ale mám trochu strach z toho, až se naší ekonomice dařit nebude.
Můžete jmenovat pět největších problémů našeho volebního obvodu?
Problémů je mnoho a udělat jejich výčet je trochu zjednodušující. Za velký problém našeho regionu považuji rozpočtové sdílení daní obcí. Srozumitelněji řečeno, občané žijící v malých a středních obcích (a těch je v LK většina) dostávají od státu prostřednictvím svých obecních či městských úřadů na zajištění služeb a potřeb méně než obyvatelé velkých měst. Doslova mě pak nazdvihuje, když třeba Liberec pořádá MS v klasickém lyžování a v menších obcích tělovýchovné jednoty, sportovní oddíly doslova živoří nebo zanikají. To se netýká jen sportu. Velká města potřebují venkov (například k rekreaci, udržování krajiny) a zároveň venkov potřebuje města (třeba k zajištění služeb – obchod, zdravotnictví, školství), a nejsou tedy občané první kategorie (z velkých měst) a druhé kategorie (ostatní). S tím souvisejí i další problémy, třeba zajištění dopravy (ať už městské či meziměstské), tím pádem i služeb (dostat se k lékaři je pro starého člověka, zvláště z menší obce, dnes téměř neřešitelný rébus). Stav našich komunikací, zejména nižších tříd, trápí většinu populace. Hlavně, že se v kraji vybudovalo asi patnáct kilometrů dálnice při příjezdu do Liberce od České Lípy, ale to, co se děje dennodenně mezi Českou Lípou a Novým Borem, je příšerné a to nemluvím o průjezdu Svorem směrem na Rumburk.. Vůbec zajištění „výpadovky“ do Ústeckého kraje (Děčín) se neřeší. Stav silnic v okolí Dubé nebo zimní údržba komunikací či zdravotní dostupnost v okolí Krompachu, to jsou bolavá místa regionu.
Samozřejmě se velkým problémem může stát těžba uranu v Podještědí. Kraj se téměř vyhýbá řešení záplav na Ploučnici. Mohl bych hovořit, jak občanům regionu chybí oddělení ORL či zubařská pohotovost. Je toho hodně a to jsem nezabýval specifickými starostmi lidí na Chrastavsku či v Žandově. Věřím, že už jenom dostat řešení zmiňovaných nedostatků na jinou než regionální úroveň, třeba i na půdu Senátu (i to jde, setkal jsem se s tím u senátorky Paukrtové při snaze pomoct rušeným školám na Jablonecku), může poskytnout nejen jiný pohled, ale pomůže je řešit třeba i díky zkušenostem v jiných částech republiky.
Ať už z Vás vyhraje kdokoliv, bude v Senátu nováčkem. Přesto: kdybyste si mohl vybrat výbor, podvýbor či jinou senátní funkci, o co by šlo? Ve které oblasti byste se chtěl angažovat nejvíce?
Myslím si, že velmi dobře znám školskou legislativu, je tedy nasnadě, že v této, bolavé a nás všech se dotýkající oblasti bych se angažoval. Velmi blízká je mi problematika neziskových organizací. Jinak už dneska, při přípravě kampaně, mám poměrně široký tým lidí, pracujících v různých rezortech našeho hospodářství. Tento tým bych si rád udržel a s ním řešil problematiku jednotlivých oborů.
Řada politiků se stále nechává slyšet, že Senát je vlastně zbytečný. Obhájil podle Vás svou existenci? Pokud ano, tak jak?
Pokusím se o stručné a srozumitelné vysvětlení. Všichni jsme omylní, tedy i politici Poslanecké sněmovny PČR. Jedním ze zásadních úkolů Senátu PČR je „opravovat“ návrhy zákonů, které přijme Poslanecká sněmovna PČR. Samozřejmě, že poslanci pak mohou senátory přehlasovat, ale věřím, že tak už poté činí s rozmyslem .
Další důležitou rolí Senátu je rovina politická. To znamená, má-li v poslanecké sněmovně převahu jedno koaliční uskupení (dnes ODS, KDU – ČSL, Strana zelených), je dobře, pokud tomu tak není v senátu. Právě kvůli této rovnováze se volby do senátu konají každé dva roky, aby se změna křesel v senátu odpovídala politickým náladám lidí. Není tajemstvím, že i senát je dnes jednobarevný, tedy modrý (ODS). Je potřeba, aby se obměnil, pokud se tam dostane však zástupce ČSSD, bude blokovat i zákony potřebné jen proto, že jsou z dílny ODS. Tudíž by bylo nanejvýš potřebné, aby to byl někdo jiný než člen těchto dvou politických stran.
Významnou roli hraje senát i při jmenování ústavních soudců, ale i jiných orgánů. Vždy je důležité, aby právě toto jmenování nemělo politický podtext.
Mohl bych ještě pokračovat, ale toto jsou příklady, proč je u nás, stejně jako ve velké většině evropských zemí, dvoukomorový parlament potřeba.
Existenci Senátu si občané uvědomují nejvíce v době volby prezidenta. Vás by v případě zvolení za pět let taková volba čekala. Václav Klaus už kandidovat nebude. Vidíte v současnosti na naší politické scéně podobně výraznou osobnost, která by ho mohla nahradit?
Stále si myslím, že takovou skutečně nadstranickou osobou je profesor Švejnar. Dokonce se domnívám, že jeho nezvolení mu může prospět v tom, že pozná zákoutí české politiky. Jinak nemám problém s tím, aby byl prezidentem třeba také představitel české vědy, jako byl nyní navrhovaný docent Pačes. Nemluvil bych tedy o náhradě V. Klause, ale jsem přesvědčen, že máme dost osobností, které by byly i schopnější.
Voličům jsou trnem v oku některé poslanecké a senátorské výhody. Napadají Vás některé, které by bylo lepší zrušit? A napadají Vás některé, které by se měly zavést?
Naprosto rozumím voličům. Myslím si, že pro senátory i poslance by měly platit stejné výhody i povinnosti jako pro všechny normálně pracující, tedy i věci týkající se nemocenské či dopravy. Vůbec nerozumím imunitě zákonodárců a naopak při porušení zákonů by se měla na ně vztahovat přísnější sazba než u ostatních lidí.
Senátní volby jsou pověstné nízkou volební účastí. Tipněte si, kolik lidí bude stačit ke zvolení senátora?
Bylo by dobře, aby k volbám přišlo co nejvíce oprávněných voličů. Občané by měli pochopit, že volby, bohužel, jsou u nás často jedinou možností, jak vyjádřit svůj názor na stav naší společnosti. Často pak závisí na libovůli politika, zda jim chce naslouchat či nikoliv. Je mi líto, že u nás častěji neuplatňujeme prvky přímé demokracie, především všelidové hlasování (referendum). Jako by se politici báli názoru většiny lidí. Hodně bude v těchto senátních volbách rozhodovat voličská účast ve větších městech, zejména v České Lípě, kde ale chodí k volbám málo lidí, a tak zde vítězí představitelé „kamenných“ stran. Moc bych chtěl všechny poprosit, aby letos v říjnu k volbám přišli a nenechali tak za sebe rozhodovat menšinu a pak se třeba zlobili, že by to mohlo být jinak. Doufám, že o senátorovi nerozhodne první kolo ( při kterém vítězí kandidát, který získá více než 50% hlasů ), jak už jsem zaslechl v kruzích ODS.
Kterého z kandidátů považujete za svého největšího konkurenta?
A tady je to všem v regionu jasné, že hlavním favoritem je pan Petr Skokan, představitel nejsilnější a v regionu nejbohatší strany. Má jako hejtman všechny trumfy v ruce, včetně levné kampaně, když je zván na akce z titulu své funkce. Věřím však v demokracii a zdravý rozum voličů. Budoucího císaře Augusta v Římě také téměř lidé neznali, přesto to byl schopný politik, za jehož vlády se Řím obrovsky rozvinul.
QUO VADO? ( Kam kráčím ?)
Nemám rád klasické životopisy. Jsou moc věcné, přesné, otevřeně nám říkají pravdu o tom, co jsme prožili, kam kráčíme.Čím je člověk starší, tím bývá životopis delší a stejně svůj vlastní životopis nikdo nikdy nedopíše. Musí to být vždy někdo jiný, kdo za křížek napíše datum. Máte-li chuť si přečíst něco o mé životní cestě, klidně pokračujte, třeba se skleničkou něčeho dobrého v ruce, nemáte-li, klidně radši klikněte na galerii. Stejně většinu lidí soudíme podle hallo-efektu, tedy prvního dojmu.
Po trochu nostalgické preambuli si tedy poslechněte příběh obyčejného života. Má pouť započala, nejspíš z vůle mých rodičů, už před drahnou dobou, přesněji 20. března 1961. Nikdy jsem netušil, jak bude pro mě toto datum důležité, protože ve stejný den se narodila moje milovaná manželka, jen o několik let později. O její důležité roli však bude ještě řeč. Celé své krásné mládí jsem prožil v Novém Boru a za to nepřestanu nikdy být svému rodnému městu vděčný, snažím se mu to teď vracet prací v městském zastupitelstvu a byl bych rád, aby malí Boráčci byli vždy na své město pod Klíčem pyšní. Celým vesmírem v tomto věku pro mě byla školka „za kostelem“ a ZŠ U Lesa.Velkým životním zásahem pro mě bylo úmrtí otce v mých jedenácti letech. Od té doby si nepřestávám klást otázku: „Proč?“ a je mi smutno, když často slýchám, jak od dětí, třeba mých žáků, odcházejí rodiče dobrovolně, rozvádějí se, nestarají a způsobují jim tak škrábance na duši. Díky péči a nezměrné pracovitosti maminky jsme s bráchou nepociťovali žádný materiální ani duchovní nedostatek.
Dětství pomalu mizelo během studia na Gymnáziu v České Lípě. Vzpomínám rád na první randění v parku za rudoarmějcem (kde je mu konec), na první tahy se spolužáky, ale také na gymnaziální profesory(Milana Holubce, Marušku Andělovou, Karáska etc.), kteří mi v době tuhé totality otvírali oči. V České Lípě se tehdy hrál skvělý fotbal a vůbec to pro nás tehdy bylo město pohody a „velkého“ světa.
Dospělost, především ve smyslu toho, že se většinu týdne musel člověk starat sám o sebe, pro mě nastala při studiích na tehdejší Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Pohoda, setkal jsem se tam s dalšími vrstevníky, kteří především formovali moje názory. Tajně jsme na koleji četli „exil“, tzn. Kunderu, Havla, Škvoreckého. Tajně poslouchali na Svobodné Evropě K. Kryla, toho miluji dodnes, Hlas Ameriky, fandili českým hokejistům hrajícím NHL, radovali se z úspěchů M. Navrátilové a I. Lendla a toužili poznat zakázaný Západ. Také jsme museli chodit na schůze SSM a naslouchat tezím o vědeckosti jedné ideologie, o které většina světa už dávno věděla, že prostě není „ze života“. Ó, jak dnes závidím vysokoškolákům jejich svobodu myšlení a možnost cestovat po celém světě. To my jsme stopem, vlakem a po vlastních absolvovali aspoň přechod Rilského pohoří či Rodop v Bulharsku nebo Fagaraše v Rumunsku, ale kdo dnes stráví den třeba v rumunském kamionu plném broskví či bloudí po Budapešti, protože vlak končil na předměstské stanici. A všude je to o lidech, ať dobrých, milých, ochotných, či lhářích, podvodnících, lumpech.
Další krásnou životní kapitolou byla vojenská služba ve Vojenském leteckém učilišti v Prešově. Po nesplnění jednoho debilního rozkazu jsem byl za trest přeložen do knihovny, kde jsem měl možnost se dostat k množství knížek a číst a číst a číst a vůbec mi nevadilo, že jsem jako jediný absolvent v útvaru nebyl povýšen na poddůstojníka (došlo k tomu až po roce 1989, když jsem se dozvěděl i to, že to bylo vzhledem k tomu, že jsem potomek kulaka; můj děd vlastnil statek v jižních Čechách a já teď ke všemu mám ještě starosti s polnostmi a lesem). Od té doby mám však ke Slovensku velmi vřelý vztah, zejména k „východňárům“. K jižním Čechám ho chovám již dávno.
Mojí první učitelskou štací byla a doposud je Obchodní akademie Česká Lípa (dříve Střední ekonomická škola). Mám toto povolání rád, přijde mi velmi smysluplné vzdělávat mládež, často i proti její vůli. Jako by člověk mezi mladými ani nestárnul, pořád jsou mi jejich názory blízké. Nebýt studentů, nebyl by snad ani rok 1989. Vzpomínám na sametové události rád, jednak jsem si ve stejném roce vzal za manželku ženu, bez které bych si i dnes nedovedl život představit, čekali jsme potomka a začal jsem studovat na Filozofické fakultě UK v Praze historii. Tedy započaly tu věci, které jsou pro mě zásadní – tedy rodina, pokora před tím, co dokázali naši předci, a demokratická společnost. Navíc jsme před sebou měli přece skvělou budoucnost. Utáhneme si chvíli opasky a pak už to bude bez problémů. Nikdy jsem netušil, že začnu působit v politice právě proto, že nebudu spokojen s tím, že se věci nepojmenovávají pravým jménem, že stát má snahu školství a vzdělávání omezovat, že staří lidé a kojenci si za základní ošetření budou platit, že nás budou ždímat nadnárodní společnosti, že na našem území se budou opět stavět základny cizích armád, prostě často přestanou platit pravidla vzájemné lidské komunikace, která se utvářela po tisíce let. To byl také důvod (a tisíce dalších), proč jsem před čtyřmi lety poprvé (a věřím, že naposled) vstoupil do politické strany. Strana pro otevřenou společnost mi se svým liberálními, středovými principy přišla ideální. Samozřejmě vím, že nic není ideální, nic není jenom černé nebo bílé, ale pořád věřím, že se máme pokoušet věci měnit. Rezignovat, nemít názor, nevolit…, to opravdu umí každý. Ale mít názor a prosazovat ho???
Nový Bor 8. 4. 2008
Mgr. Jaromír Dvořák
- narozen 20. 3. 1961 v České Lípě
- 1967 - 1976 ZŠ U Lesa Nový Bor
- 1976 – 1980 Gymnázium Česká Lípa
- 1980 – 1986 PF Ústí nad Labem
- 1986 – 1987 základ. voj. prezenční služba Prešov
- 1987 až současnost SEŠ a OA Česká Lípa
- 1989 – 1991 FF UK – historie – učitelství
- 2004 – 2008 krajský zastupitel za SOS
- 2006 – 2010 zastupitel Nový Bor
- ženatý, dvě děti 18 a 16 let
