Vím, že jde o naprosto stupidní otázku, ale i kolegyně v práci mě upozorňovaly, ať na ni nezapomenu. Jak hodně je román autobiografický?
Co je v ich formě, je autobiografické. Ostatní je zčásti fabulací. O pravdu se tak jedná z asi sedmdesáti až osmdesáti procent.
Vím, jak těžké je prosadit svou věc do tisku. Jaká byla cesta Vašeho románu? Jak vznikal? Jak jste sháněl nakladatele?
Psal jsem ho tři roky po nocích a dovolených. Kostru jsem měl ale už dlouho připravenou v hlavě. Oslovil jsem několik nakladatelství a většině jsem ani nestál za odpověď. Ozval se jen liberecký Bor. Bál jsem se, že budu muset do textu dělat velké zásahy, ale kromě jazykových korektur se nakonec neměnila ani čárka.
Standardní je dneska chtít po autorech za vydání jejich románu peníze. Dopadl jste také tak?
Ne, ne. Dokonce mám šanci získat honorář. Samozřejmě, když se kniha bude prodávat. Jinak jde ale skutečně o začarovaný kruh. Autor je neznámý, protože mu nevyšla žádná kniha, a žádná kniha mu nevyšla, protože je neznámý.
Dnes je moderní používat při psaní poměrně strohý jazyk. Krátké věty, hlavně ne moc souvětí. Vy jste touto cestou nešel.
Já miluji češtinu. Úsečné věty mi lezou na nervy a naopak nemám problém se souvětími. Samozřejmě v přímé řeči je strohost, ale nevidím důvod, proč jinak možnosti jazyka nevyužívat. Spíše je mi vytýkána přemíra vulgarismů, ty jsem vědomě omezoval. Samozřejmě jsem jejich míru testoval. Jedna starší žena, od které jsem očekával výtky, mi řekla, že jí nevadily, protože nebyly samoúčelné, a navíc jsem je vyvažoval poetikou. Já psal doposud hlavně básně a i tentokrát jsem tak trochu proměnil poezii do prózy. Celý román vytváří sinusoidu, konec kulminuje a přináší náznak naděje.
Vrátím se ještě k té autobiografičnosti. Nemáte zkušenost, že si na začátku vymyslíte nějakého hrdinu a on pak s přibývajícími stránkami začne žít svůj život?
Samozřejmě. Pokud to tak je, tak jde přece o důkaz životnosti postav.
Jak píšete? Myslím technicky. Na počítači? Do sešitu?
Při psaní na počítači jsem moc ukecaný, text na mě působí až moc opravdově. Takže píši v ruce a pak teprve přepisuji.
Každého čtenáře určitě napadne, jak vznikl tak podivný název.
Když byla moje dcerka malá, zkomolila dětskou říkanku. Původně zněla: Žába skáče po blátě, koupíme jí na gatě, na jaký, na jaký, na zelený, strakatý. Ona řekla: Šaty skáčou po žábě … a bylo. Hned jsem si řekl, že by to mohl být ten pravý název pro román. Ten text se mi stal jakýmsi symbolem. Člověk zapomíná, že byl dítětem. Jakmile zapomene, už se jen zmítá a jde to s ním z kopce. Pak jsem přemýšlel, jak ten název do románu dostat … no, je tam v jedné scéně z Rubínu. Nebudu více prozrazovat.
Příběh se odehrává v polovině osmdesátých let. Hemží se estebáky, papaláši. Není toto téma přece jen trochu laciné?
Jenže já se potřeboval vypořádat s tím obdobím. Stejně jako jsem se potřeboval vypořádat s jednou osudovou láskou. Vadí mi smířlivé pohledy na dobu normalizace. Řeším, proč ohnuly hřbet takové ikony, jako byl třeba Nohavica. Stále řešíme ty, kteří podlehli, ale ti, co je k tomu dohnali, jsou úplně v pohodě. Chtěl jsem ukázat tuhle dobu mladým lidem.
----------
Jan Hocek se narodil v roce 1959, postupně pracoval jako dělník ve sklárnách, horník v uranových dolech, skladník, žurnalista, vrátný, pojišťovací poradce, prodejce knih a hudebních nosičů. Jako básník je zastoupen v antologiích Zelené peří (Mladá fronta 1987) a Od břehů horám (Votobia 2000). Jeho další román má pracovní název Radioaktivita.