„Podtitul tohoto přestavení je: komedie pro odvážné diváky a ještě odvážnější herce, a to je velmi výstižné,“ říká Jarek Hylebrant, umělecký manažer Jiráskova divadla Česká Lípa.
Komedií Bez předsudků navazuje pražské divadlo Kalich na úspěch svých dvou předcházejících inscenací se zmiňovanými protagonisty. Hra se odehrává v motelu, kde musí v jediném volném pokoji neplánovaně přespat Diego s Fionou, dva letití přátelé. Společná noc jim nabídne možnost otevřeně si popovídat o věcech, na které se ženy jinak ostýchají ptát mužů a muži žen.
Bez předsudků je tedy výtečnou komedií předně o kamarádství, o tajemstvích, o zvědavosti a hlavně – o nás, jejích divácích. Stáváme se svědky vtipného, vybroušeného, velmi trefného a místy i dojemného slovního souboje obou postav. A nebyli by to Jana Paulová s Pavlem Zedníčkem, aby k němu nepřidali řadu nezapomenutelných gagů.
Co vám prolétlo hlavou, když jste poprvé dočetli text hry Bez předsudků?
Jana Paulová: Řekla jsem si, že by to mohlo být hezké představení, ale na naše poměry možná moc odvážné. Přesvědčily mě až výbuchy smíchu mého muže, který hru začal číst hned po mně. Text mi vrátil s tím, že tohle musíme s Pavlem určitě udělat. To mě nakoplo.
Pavel Zedníček: Já se taky od začátku dobře bavil, jen jsem se lekal některých výrazů. Nejsem sice žádný puritán, ale určitá slova bych před lidmi na jevišti nevyslovil. Nakonec jsme hru výrazně upravili, abych tak řekl, zněžnili. Nicméně musíme počítat s tím, že se najdou diváci, pro které bude naše „něžná“ verze ještě pořád hodně silnou kávou.
Přestože hra Bez předsudků není vulgární, pohoršeným divákům se asi nevyhnete. Nic takového samozřejmě vaší inscenaci nepřeji, jen si myslím, že si u nás o sexu a lidské intimitě neumíme povídat tak otevřeně jako Diego s Fionou.
Jana: To máte asi pravdu. Ale právě o tom ta komedie je. Ať se každý tváří, jak chce – děláme to všichni. A všichni jsme z toho vzešli. Spousta lidí má se sexem potíže, které by nemuseli mít, kdyby si o nich začali otevřeně povídat s partnerem, případně zašli za odborníkem.
Pavel: Vezměte si, že časopisy jsou plné poraden sexuologů. Lidé se schovávají za anonymní dotazy místo toho, aby problémy naplno řešili. Tak my o takových věcech alespoň naplno hrajeme. O tom, že chlapi a ženské mají svá tajemství a že jsou na tajemství toho druhého strašně zvědaví, ale stydí se na ně zeptat. Hra Bez předsudků je o těchto tajemstvích, je o této zvědavosti a je také o kamarádství a jeho síle.
Vstupujete na jeviště s obavami, jak téma hry diváci přijmou?
Pavel: My vstupujeme na jeviště spíš s obavou, abychom řekli všechno, co říct máme, a nevypadl nám text.
Jana: Bez předsudků je pro nás docela těžké představení, to má Pavel pravdu. Navíc jsme do něho skutečně hodně zasáhli, protože jsme ho přizpůsobili nejen českému diváku, jak jsme o tom už mluvili, ale také našemu věku. Autoři hry jsou o nějakých dvacet let mladší. My Předsudky hrajeme o našem věku, o tom, co v něm má člověk za sebou, co stihl posbírat za poznatky, co ho život naučil a hlavně co ho nenaučil.
S čím by podle vás měli diváci ze hry Bez předsudků odcházet?
Pavel: S dobrou náladou a s velikánskou chutí na svého partnera nebo partnerku. A nemyslím jen na to jedno. Mám na mysli i chuť si popovídat, zajímat se o toho druhého.
Jana: Moc by nás těšilo, kdyby po tomhle představení padaly bariéry, které často ničí vztahy. Každý divák se v té hře najde, když bude chtít. Třeba v Diegově manželce Julii, která se po letech manželství přestala zajímat o to, jestli je stále pro svého partnera přitažlivá, jestli ho ještě vzrušuje a zajímá. Ve druhé půlce hry je krásná věta: soužití zabíjí touhu. Na to by ženy ani muži neměli zapomínat.
S pravdou ven, dovede si Pavel Zedníček povídat s Janou Paulovou stejně otevřeně jako jejich postavy?
Pavel: O tom nepochybujte. My to s Janou řešíme každý den! Po celá ta dlouhá léta, co se kamarádíme.
Jana: Je fakt, že spolu skutečně mluvíme dost otevřeně. Ale to víte, taky se trošku stydíme.
Pavel: No, myslím, že po zkoušení Předsudků snad už ani ne!
Takhle se tedy na vás podepsalo dvouměsíční každodenní zkoušení a biflování textu hry s takovou tematikou?
Jana: Určitě se nám trochu posunuly mantinely. Uvědomila jsem si to, když jsme poprvé zkoušeli s naší nápovědkou Veronikou. Řada lidí není na takovou otevřenost připravená, takže i Verunka zprvu byla, chudák, celá červená.
Pavel: Které slušné děvče by se taky nečervenalo, když mi nahazuje text typu: a opravdu ho mám velkýho?
Prozraďte, co by se dělo, kdyby spolu Jana Paulová a Pavel Zedníček zůstali sami přes noc v jednom hotelovém pokoji.
Pavel: Nejdřív bychom šli na dobrou večeři…
Jana: …po ní by každý z nás zavolal domů…
Pavel: …a pak na pokoji…