Výjimečnou vernisáž má za sebou ambit Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Pavel Vašíček zde již od pondělí pracoval na instalaci výstavy Vladimíra Franze, kterého sem pozval.
Všestranný umělec Vladimír Franz je jednou z nejvýznamějších osobností české hudby a malířství posledních dvaceti let. Už proto byla jeho návštěva České Lípy výjimečnou událostí.
Vladimír Franz přijel v doprovodu galeristy Petra Svobody už na začátku týdne a oba dva na všechny práce v ambitu dohlíželi, tak aby byli všichni s výsledkem spokojeni. Ze všeho nejdříve však bylo potřeba z dovezeného materiálu vybrat, co bude vystaveno, protože všechno se na zdi ambitu opravdu vejít nemohlo.
Nakonec byla vybrána díla, která mapují zhruba posledních patnáct let umělcovy malířské dráhy. Vyvážená instalace nabízí díla přírodní či meditativní stejně jako ta, která reagují na dění v naší společnosti. Zastoupeny jsou jak mistrova velká plátna tak rozměrově menší akvarely.
Středeční vernisáž si nenechalo ujít mnoho příznivců současného českého malířského umění. Svou velkou zásluhu na tom, že se odehrála v té nejpříjemnější možné atmosféře, měla také virtuoska Jana Herajnová z Nového Boru, která barvami nabyté odpoledne uvedla dech beroucí hrou na housle. Mimořádně upřímná a zajímavá konverzace pokračovala v menším kolektivu i po skončení vernisáže u Švejka.
Výstavu obrazů Vladimíra Franze v ambitu bývalého augustiniánského kláštera potrvá až do dvacátého šestého září. Před samotným začátkem vernisáže zodpověděl Vladimír Franz několik otázek pro i-noviny:
Jak se vlastně vaše výstava dostala do České Lípy?
Dostala se sem tak, že jsem sourozenci Pavla Vašíčka, který zde pracuje, Petrovi oponoval při jeho diplomové práci na Akademii výtvarných umění v Praze. Protože stále udržujeme kontakty, slovo dalo slovo, Vašíčkové za to rozhodně stojí, a tak jsme zde a je to velmi příjemné.
Jak jste spokojen s instalací obrazů v ambitu augustiniánského kláštera?
Podobná místa jako jsou kláštery nebo továrny, ať už se jedná o prostor industriálně výrobní nebo industriálně duchovní, mají vždy jednu vlastnost, kterou je to, že jsou nějakým způsobem monumentální. A protože dělám věci, které potřebují odstup, tak jsou takové prostory ideální.
Jaká část vaší tvorby je zde vlastně zastoupena a podle čeho jste vybírali, co se bude instalovat?
Záleželo také na tom, co se nám sem povede převézt a co všechno se do ambitu vejde. Je tu pár menších věcí z cyklu Znamení zóny, který mapoval zaniklé šumavské vesnice ve vybydleném vojenském pásmu. Je tam vidět, jak rychle si příroda bere věci zpátky, když člověk opustí onu zónu. To je například obraz studna, která je vlastně to jediné, co zbylo po velkých statcích, je to takový svítící totem.
Druhou složkou mých obrazů jsou cykly měst, ve kterých zdánlivě lehkými dotyky pojmenovávám docela nepříjemná společenská témata. Na to naráží i obraz oběšeného Švejka, pod nímž je nápis stop vtipkování.
Je tady také velkorozměrný lomový obraz, který upomíná na Třeboň, kde jsem trávíval všechny své prázdniny u prarodičů až do nějakých pětadvaceti let. Třeboň je pro mě tedy spojena s objevováním světa a poezie. Zajímal mě moment schoulení města oproti monumentalitě přírody.
Na tu upomínají i vystavené akvarely, které jsou pro mě takové cestovní deníky, protože vznikaly přímo na místech, která jsem navštívil. Někdy jsem je maloval štětcem, někdy jen tak rukama. Akvarel je takové čisté myšlení, protože už nejde dál upravovat.
Ve svých přednáškách se věnujete i Karlu Hynku Máchovi a jeho mýtu, který je výrazný hlavně letos, kdy se připomíná dvousté výročí jeho narození. Jak bychom měli Máchu podle vás chápat?
Mácha byl hyper citlivý, to je pravda. Uvažoval v souvislostech a logicky domýšlel. V lecčem šel i hodně přes čáru. To, že byl rebel, ale neznamenalo a priori, že se musel někde válet nahý. Určitě ale Mácha není ten ulízaný romantik ale v podstatě takové hypertrofované hovado, které většinou vyhledávalo patogenní zóny, což je u něj velmi zajímavý moment. Já se ale Máchy dotýkám jinak, není to tak dlouho co jsem pracoval na symfonické básni na objednávku České filharmonii. Skladba se nakonec jmenuje Radobül podle kopce nad Litoměřicemi. Toto město je pro mě místem protékání přírody, člověka, zvířat i kosmu.
Na jednom obraze, který nakonec do výstavy instalován nebyl, jsem si všiml motivu námořní bitvy na Máchově jezeře, je pro vás tento kraj nějak inspirativní?
To je obraz, na kterém jsou namalovány dva křižníky na hladině Máchova jezera a hrad Bezděz je na tomto obraze nejen na vrcholu Velkého ale i na Malém Bezdězu, což není špatný nápad. Možná že by mohli úplně identický hrad postavit i na Malém Bezdězu. Krajina na Českolipsku je jinak samozřejmě krásná. Já jsem ji většinou navštěvoval v květnu, kdy kvetly jabloně a pomněnky. Je pro mě zajímavé, jak místní písčité podloží nedovolí přírodě, aby se naplno rozvinula. Krajina tak více méně působí jako velmi krásné kulisy, ale v zemi tu chybí voda, která se rychle ztrácí v písčitém podloží.
Řekněte také pár slov o své pedagogické činnosti. Učíte na AMU, vedete či oponujete diplomové práce, nakolik vás práce s mladými umělci motivuje a inspiruje?
Učení mě velmi baví a je pro mě důležité zůstávat pořád ve střehu, abych nezestárnul.