Již po druhé v krátké době zavítal v polovině minulého týdne do České Lípy Jan Saudek, aby zde osobně otevřel svou výstavu. Tentokrát se jednalo o výstavu malířských prací, které v galerii V Kopci nahradily jeho fotografie.
Slavnostní vernisáž se odehrála ve velmi příjemné atmosféře. Jan Saudek, známý svojí dochvilností, dorazil už půl hodiny před začátkem v doprovodu své přítelkyně Pavlíny Houdkové. V intimním prostředí galerie V Kopci se pohyboval nenuceně a byl velmi pozitivně naladěn.
Vladimíru Dvořáčkovi se tak povedl další husarský kousek. Po letech kdy společně s Blankou Šlesingerovou zvali a podporovali hlavně mladé talentované začínající umělce, se zaměřili i na známější jména. Podle slov Vladimíra Dvořáčka se mají Českolipané na co těšit i v nadcházejících měsících.
Výstava obrazů Jana Saudka v galerii V Kopci potrvá do konce července. Po mailu se nám podařilo udělat s Janem Saudkem obsáhlý rozhovor. Zde je jeho první část, která se zabývá hlavně Saudkem fotografem. O jeho malířské práci si budete moci přečíst v dalším díle rozhovoru příští týden.
Za jakých okolností se Vaše výstava dostala do České Lípy? Proč jste si po letech, kdy jste v České republice nevystavoval, vybral právě Českou Lípu?
Po skončení druhé světové války jsem v tom kraji pobýval v jakési ozdravovně. Byl to tenkrát nádherný čas – mnoho zaň dlužím. Když jsem dostal nabídku v České Lípě vystavovat, ani chvíli jsem neváhal.
V jaké atmosféře proběhla vernisáž a jak se Vám samotnému v České Lípě líbilo?
Vernisáž? Proběhla v nejsrdečnější atmosféře – snad si to sentimentálně nenamlouvám! Skvělá hudba, milé tváře. Nebylo mnoho takových...
Veřejně známí lidé, o které jeví zájem nejrůznější média, dnešní doba označuje za celebrity. Jak vy vnímáte toto slovo?
To slovo i ti nositelé jsou, ve valné většině, nuly: po měsících mizí v propadlišti. Hvězdičky, účastníci podezřelých soutěží, porno „hvězdy“. Kdo dnes vzpomíná pana Kořalku nebo supercelebritu Vladka?
Dalo by se říci, že Vaše tvorba má nějaké hlavní téma, které je zastoupeno téměř ve všech Vašich dílech? Jaké jsou naopak její dominantní rysy posledních let?
Portrétuji lidi kolem mě – a teď i vlastní život. Chci, aby ve výsledku tam v těch obrázcích byla úcta a pokora. Obdiv.
O Vašich dílech jsem slyšel mluvit i o jako mistrně provedeném kýči, vadí Vám podobná nálepka?
Kýč ano – do mistrovství mám daleko. Můj bratr měl skvělé označení: „Dutá fráze bezduchého kýče.“
Kdybyste si měl nějakou nálepku dát Vy sám, co by na ní kromě svobodně tvořícího člověka bylo?
Nejspíš bych se označil jako podvodník. Fotografie je podvod.
Nakolik důležitý je pro Vás při práci v ateliéru, kde máte vše připravené a nasvícené do nejmenšího detailu moment spontánnosti?
Svět se rozděluje na modely a nemodely. To ale neznamená, že nefotogeničtí jedinci nejsou kvalitní lidské bytosti – jen zkrátka vypadají blbě na fotografii.
Tvoříte spíše jako Balzac, tedy chrlíte prvoplánově mnoho materiálu, z něhož je možné vybrat to nejlepší, nebo je Vaše tvorba založena více na okamžiku a je spíše intuitivní?
Řídím se instinktem – jakékoli konstrukce jsou na překážku obstojnému výsledku.
Jste znám jako člověk duševně mladý a lecčemu neobvyklému v kultuře otevřený, je ale nějaký projev, který už je pro Vás nepochopitelný? Jak se Vám třeba líbila Entropa Davida Černého nebo Kaplického projekt budovy Národní knihovny?
Entropu jsem neviděl – jen o ní slyšel. Pan Černý je nadaný sochař. Projekt p. Kaplického se mi zamlouval velmi. Eiffelovku chtěli také dobří Pařížané zbourat – hlupáci jsou všude – to není naše výsada.
Jaké jsou podle Vás potřeby současného umění, potřebujeme šokovat nebo naopak zklidnit rozbouřenou mysl?
Umění samo je zbytečné – dějiny by se bez něj odvíjely naprosto stejně. Ale ve výtvarnictví jsem pro krásný, závěsný obraz – v hudbě pro povznášející tóny. Šokování je zbytečné – život sám nás ničí nevybíravým způsobem. Potřebujeme útěchu, ne přetvořování nelítostnými médii ku ztrátě citu.
Jaké jsou Vaše umělecké plány do budoucna. Lákají Vás nové žánry, postupy nebo zůstáváte radši doma, šťasten v „Saudkově hájemství“?
Budu zpívat jednu písničku až do konce. Ostatně ve fotografii se skoro za dvě stě let nic nového neudálo – občas přijde nějaký vykuk – roztrhá fotky a útržky dá do skleniček od léků – a to je to „umění“. Řeknu Vám, co to je: potupný výsměch nešťastnému divákovi – protože autor, sponzorován bohatě nějakým tím grantem, zasune bankovky do kapsy – a lidem se vysměje.
Já chci dělat fotografie, které si mladá dívka dá pod sklo nočního stolečku, aniž by se zajímala, kdo je autor. Jí zajímá lidské poselství, ne -ismy a post-moderna.
