Vaši práci z velké části představil v rozhovoru Váš manžel. Máte nějaký koníček, který je bytostně Váš?
Vedle již zmíněných zálib společných s manželem je mou potěchou četba poezie, psaní dopisů přátelům, dříve i psaní příležitostných básní dle potřeby vlastní i vyžádané.
Kdo měl při Vaší společné práci hlavní slovo?
Takto formulovaná otázka mi zaznívá vzhledem k našemu vztahu a způsobu naší spolupráce velmi cize. Pochopitelně při práci se na některých dílčích partiích daného tématu někdo z nás podílel více, druhý méně, ale to záleželo na tom, kdo z nás byl kterou otázkou zaujat více nebo o ní z předchozího studia více věděl. Doplňovali jsme se vzájemně svými nápady a návrhy jak při psaní publikací a článků, tak při libretech společných výstav, aniž kdokoli z nás měl snahu o dominantní postavení.
Manžela jsem se vůbec netroufl zeptat na soukromý život. Snad nejsem zase až tolik odvážný, když se zeptám, jestli jste při pracovním vytížení stíhali takový ten normální manželský život?
Pojem „normální manželský život“ lze vykládat různě pro nestejné chápání jeho obsahu. Domnívám se, že jej nelze redukovat pouze na sex, i když je nepochybně důležitou složkou partnerských vztahů. Nikdy jsme nechtěli, aby se intimní vztahy zploštily na pouhou tělesnost a ztratily svou poezii, ale ani aby se pro preferenci vědecké činnosti proměnily v platonickou lásku. Pochopitelně takový styl života není jednoduchý.
Při práci v archivu jste určitě narazila na materiály, které Vám doslova rozbušily srdce. Svou vzácností, jedinečností, svou originalitou. Můžete mi prozradit, o co šlo?
Hned prvního dne mého vstupu do hromad papíru, jež jsem měla zpracovat v řádný archiv, mne čekalo nezapomenutelné překvapení. Ze špinavé haldy se mi k nohám svezl nevelký rukopisný svazeček, který rozhodl o mém životním osudu při zvažování, zda nabízené místo archivářky přijmout. Byla to nejstarší českolipská městská kniha z patnáctého století, navíc ještě s částí česky psaných záznamů. Ze středověku i raného novověku se časem objevila ještě řada dalších unikátních rukopisů, např. záznamy o prastarých soudních zvyklostech ve Stráži pod Ralskem nebo tamtéž mezi česky zapsanými výslechy i případ nešťastné násilně provdané dívky odsouzené za vraždu nenáviděného manžela k zakopání zaživa. Ale i ve spisech z doby nedávné podařilo se mi např. při pořádání agendy landrátu z druhé světové války nalézt zprávy o diverzích proti nacistům, a to i se jmény ruských, ukrajinských, francouzských, českých i německých diverzantů, a získat tak nezpochybnitelná svědectví o protinacistickém odboji, který byl některými lidmi popírán nebo alespoň zlehčován.
Většiny zpovídaných se ptám, koho považují za současnou největší osobnost v České Lípě, u Vás udělám výjimku. Vy máte neobvyklý přehled o osobnostech historických. Které osobnosti "procházející" dějinami České Lípy byste vyzdvihla nad jiné?
Bylo by jich ovšem celá řada, z méně známých bych vyzvedla např. Jana z Vartemberka, který zemřel v roce 1599 jako pán České Lípy a několika dalších panství. Byl vynikajícím renesančním uměnímilovným velmožem, hospodářem, právníkem, osobností chápající současný evropský myšlenkový vývoj např. v oblasti náboženské. V mnoha směrech připomíná poslední jihočeské pány z Rožmberka a jeho postavení v českých dějinách by zasluhovalo vyššího ocenění v obecném povědomí. Sama jsem se k hlubšímu studiu této osobnosti již nedostala pro přílišné rozptýlení pramenů i pro jiné naléhavé úkoly. Snad se v budoucnu nalezne někdo z historiků, kdo se tohoto úkolu ujme.
Pocházím ze středních Čech, tam jsme opravdu měli velké množství rodáků - Čechů, jejich potomci bydleli v sousedství, byly po nich pojmenované ulice, gymnázium, které jsem absolvoval... Jak dlouho si myslíte, že bude trvat Lípě, než zde současní obyvatelé budou cítit své kořeny?
Neviděla bych tuto situaci pesimisticky. Pokud jde o jména ulic, i v České Lípě máme ulici Jindřicha z Lipé, Berkovu, Mikovcovu atd. To ovšem jistě neznamená, že by zde veškeré obyvatelstvo, zvláště přišlé až v poválečném období, již své kořeny nalezlo. Je to proces dlouhodobější a v dnešní době, kdy pozorujeme jistou lhostejnost k minulosti a tradicím i v oblastech, kde k přesunům obyvatelstva nedošlo, i svízelný. Ze svých četných přednášek v mnoha obcích Českolipska mám však i pozitivní zkušenosti, umožňující optimistické závěry. Mnozí obyvatelé neznalí minulosti svých nových domovů očividně hltali informace o historii Českolipska, po přednáškách dlouho setrvávali při besedě se svými dotazy a vyžadovali si přednášky další. Jistě to neplatí o všech obyvatelích, ale zdá se, že mladší generace již Českolipsko za svůj domov považují. Velká odpovědnost i do budoucna ještě leží na učitelích, historicích a kulturních pracovnících, jejichž povinností mimo jiné je poskytovat dostatek seriózních informací o minulosti a nalézání oněch kořenů podporovat. K tomu jsem napsala nebo iniciovala mnoho publikací, např. v edici Českolipsko literární, a rovněž někteří naši pokračovatelé k tomu též přispívají.
Váš manžel si v rozhovoru nebral před Němci servítky. Podle něj nebylo možné s Němci pokračovat dál. Jste stejně rezolutní?
Jde o dvě různé otázky – vztah k Němcům a možnost soužití s Němci ve společném státě. Na obě máme s manželem stejný názor a jen potvrzuji, že s mnohými současnými Němci udržujeme velice přátelské styky. K jeho odpovědi na Váš anketní dotaz bych jen doplnila, že neudržitelnost soužití s Němci v našem státě dosvědčují i události sahající hlouběji do historie, nejen do období nacismu, které možnost soužití tragicky ukončilo. Rozvádět toto téma by ovšem vyžadovalo delší stať, značně rozsahem přesahující možnosti odpovědí na anketní otázky.
Co Židé v České Lípě? Napsala jste o nich monografii. Jak velkou roli v životě České Lípy hráli?
Role židovského obyvatelstva v České Lípě byla obdobná jako ve srovnatelných dalších městech. Stejně jako jinde se věnovali především obchodu. Dlouho do novověku patřila Česká Lípa k největším městům v Čechách a také zdejší židovská obec byla, odhlédneme-li od Prahy, sedmou největší v Čechách. V průběhu devatenáctého století s rozvojem průmyslu byla však Česká Lípa předstižena jinými městy a také mnozí Židé, věnující se již krom obchodu i jiným oblastem podnikání, odtud odcházeli, takže jejich počet klesl na polovinu. Nicméně až do roku 1938 jich zde bydlelo přes tři stovky a vlastnili významné obchody a několik menších či větších továren. Konec jejich českolipského působení byl rychlý a tragický. Ještě před německým záborem pohraničí někteří stačili svůj majetek prodat a vystěhovat se za hranice, většina však se stala obětí nacistického antisemitismu v koncentračních táborech, odkud se jich do České Lípy vrátilo jen několik.
Máte v současnosti něco rozbádané, rozepsané?
Rozbádaného a rozepsaného mám ještě dost věcí, ale myslím, že je již nemohu dokončit. Nejhorší překážkou pro badatele je, když přestává vidět. Nelze předpokládat, že by lékařská věda udělala tak rychlé pokroky, jak bych potřebovala. Krom toho prameny ke studiu jsou rozptýleny po vzdálených místech a je i finančně neúnosné za nimi dojíždět, navíc pro badatele jsou v archivech jejich nadřízenými orgány předepsány nevstřícně krátké návštěvní doby, někde dokonce bývají v době prázdnin studovny uzavřeny. Jedním z regionálních témat, jež mne zaujala, byla osobnost Václava Kounice, potomka dlouholeté českolipské vrchnosti a jeho vychovatele, vlasteneckého buditele a spisovatele Ferdinanda Schulze. Také rozsáhlá témata o kartounové výrobě na Českolipsku jsme nedokončili. Vedle některých dalších regionálních témat jsem se např. již také nedostala k zamýšlené práci o svých vlastních kutnohorských a pražských předcích.
------------------
Mgr. Marie Vojtíšková (*1928) pochází z Prahy, kde absolvovala gymnázium a pak obory historie a čeština na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Poté nastoupila na umístěnku do školy v České Lípě, kde setrvala po dva školní roky. Po dobu dvouleté vojenské služby svého manžela nahradila jej ve funkci ředitele muzea. Po jeho návratu přijala od počátku roku 1956 místo ředitelky nově ustaveného okresního archivu, který v následujících letech vybudovala ve vzorový archiv, využívaný i k názorné výuce univerzitními katedrami archivnictví, zvláště po získání budovy bývalého kláštera počátkem šedesátých let ke společnému využití muzeem a archivem. Vedle vlastní archivní práce věnovala se mimo pracovní úvazek, ačkoli s manželem vychovávala ještě dvě dcery, jednak badatelské práci o dějinách regionu, jednak popularizaci výsledků této práce formou četných přednášek, novinových článků, statí i monografických publikací, většinou ve spolupráci se svým manželem, s nímž se podílela též na řadě muzejních výstav. Její zásluhou je dosud nepravidelně vycházející řada sborníků Českolipsko literární, věnující se regionálním historicko-literárním tradicím a navazující na posléze zakázané vědecké konference Arbesova Česká Lípa, jejichž přípravy a průběhu se archiv i muzeum rovněž účastnily. Své bohaté aktivity neopustila ani po odchodu do důchodu.
