Byl jsi úplně první učitel, který byl do naší ankety nominovaný. Asi je to i tím, že jsi na Českolipsku prošel celou řadou škol. Můžeš nám svou kariéru nějak stručně shrnout?
Učil jsem celkem na sedmi školách. Nejdéle na Gymnáziu v České Lípě, ale také na ZŠ a SVVŠ v Novém Boru , sklářském učilišti v Boru a na SUPŠ v Kamenickém Šenově.
Za svůj život si zažil celou řadu reforem, změn finančního ocenění učitelů, organizačních struktur. Ve kterém období Ti bylo jako učiteli nejlépe?
Různé reformy, kterými naše školství procházelo, měly většinou ideově politický charakter a byly plné různých školení a písemných příprav. Neměli jsme je rádi. Měnila se také délka studia. Osmiletky, devítiletky, jedenáctiletky, dvanáctiletky a názvy SVVŠ, gymnázium. Nejméně peněz jsem měl pochopitelně jako začínající učitel, 1260 Kč hrubého a celých pět let jsem čekal na další stovku. Přivydělával jsem si přesčasy. Večerní škola, dálkové studium apod. Míval jsem i přes 30 hod. výuky týdně. A nejlépe? Snad když jsem bral důchod a učil na plný úvazek. To bylo ale jen velmi krátce.
Já osobně jsem do ankety o osobnost Českolipska nominoval několik studentů, které jsem měl tu čest učit. Můžeš nám prozradit pár skutečných osobností, které byly mezi Tvými žáky?
Většinou v každé třídě byli vynikající žáci. Nadaní, pracovití, cílevědomí a mnozí dosáhli nejvyššího vzdělání a velkých úspěchů v životě. Vždy jsem si jich vážil a vážím. Jsou to moji blízcí přátelé, dodnes se setkáváme. Těm nejstarším je už šedesát let. Byly jich desítky a stovky. Jsou z nich lékaři, právníci, podnikatelé, novináři, učitelé i vysokoškolští docenti, u nás i v cizině. Nerad bych na někoho zapomněl , ale kdybys opravdu naléhal, tak třeba Walter Hansel (maturita 1965), Jarda Pavlík (1974) Daniela Grossmannová-Bittnerová (1973), Dalibor Sameš (1986) a mnoho a mnoho dalších. Ale pozor, nesmím zapomenout ani na ty nejmladší, kteří ještě nemohli nic světu ukázat, ale předpovídám jim skvělou budoucnost. Třeba Honza Pospíšil, Ondra Motlík, Mirek Gregorovič, Honza Trojánek, Petra Štětinová, Ivana Esentierová, Markéta Bábková a mohl bych pokračovat. Moje profese mi dovolila se s nimi blíže seznámit a nesmírně jim všem fandit.
V naší anketě jsi postoupil do dalšího kola vcelku hladce, přesto se i u Tebe, jak už to bývá, objevil jeden negativní ohlas. Prý jsi používal na některých akcích fyzické tresty. Jaký máš k trestům ve škole postoj? Mimochodem bylo o Tobě třeba známo, že prohřešky z lyžáků a jiných akcí do školy prostě netaháš.
Fyzické tresty? To je nesmysl. Vždyť jsem skoro 40 let učil na střední škole, kde vyrůstala elita českolipského okresu. Ale počkej, vybavuji si jednu situaci pro pamětníky, na kterou nelze zapomenout. Bylo mi tehdy dvacet dva let, byl jsem nezkušený nováček , který se vrátil z vojny. Byli jsme s osmáky na bramborové brigádě v Pihelu. Většina dětí pracovala, děvčata si i zpívala, ale pár líných a drzých chlapečků se válelo v brázdě a házelo z dálky brambory na valník.. Šel jsem k nim, abych je napomenul. Ten největší z nich mě zřejmě chtěl otestovat, protože téměř před mýma očima hodil prudce bramboru a trefil spolužačku do obličeje. Skočil jsem k němu, chytl ho za ruku a zařval: „Cos to udělal?“ On se vůbec nezalekl, začal se smát a k pobavení ostatních hochů řekl: „A co?“ Když sebevědomě začal: „To jste si mě, soudruhu, s někým splet,“, dal jsem mu takovou facku, že zavrávoral, zakopl a spadl na zem. Okamžitě celý rudý vyskočil. Přesto si myslím, že kdyby tu facku viděl režisér Troška, kvalifikoval by ji jen jako průměrnou. Běžel jsem se podívat na dívenku, která byla oním terčem, ale naštěstí to dobře dopadlo. Když jsem se vrátil, byl chlapec pryč. Utekl do lesa a pak šel domů. Incident, v němž jsem hrál druhou hlavní roli, vidělo několik dětí a kolegyně Zdena Čablová. Ta mi doporučila, abych se šel svěřit do ředitelny. Zástupce ředitele pan Rudolf Klimecký mě vlídně vyslechl a se zřejmými sympatiemi se zeptal: „Víš, komu jsi tu facku dal? Synovi jednoho z tajemníků OV KSČ.“ Ptal jsem se, co budeme dělat. „Budeme čekat,“ řekl pan nadkolega. Čekali jsme a nic. Ten kluk to prý doma ani neřekl. Do konce roku jsem s ním celkem dobře vycházel. Z neohroženého čtrnáctiletého zesměšňovače zejména mladých učitelek, který měl neprůstřelné zázemí, se stal celkem normální žák. Všechny učitele i přes tuto pozitivní zkušenost varuji. Fyzické tresty nikdy. Zejména doba jim není nakloněna. Příběh se přece udál v minulém století.
Jednou jsme se hrozně pohádali na téma hodnocení učitelů ve školním časopise. Trend, aby úroveň učitelů kromě jiných institucí hodnotili i sami žáci, přesto je. Změnil jsi svůj názor aspoň trochu, nebo jsi stále neústupný?
Už si nepamatuji, v čem byla ta má neústupnost. Na můj názor se tehdy nikdo neptal a ani by na něj nedal. Myslím si stále, že učitele má hodnotit ředitel a inspektor jako odpovědné instituce, jako je tomu v každé jiné profesi. Zaměstnanci a podřízení si obvykle na zaměstnavatele v novinách nestěžují. Naproti tomu žáci vždy hodnotili učitele a mají na to svaté právo. Kdyby to nemělo jiný efekt, tak se aspoň dobře pobaví. Kantoři jsou dobrým terčem, ale jen polovina toho bývá skutečně pravda. Něco jsou polopravdy a něco výmysly a pomluvy. Já bych si jen rozhodně nepřál, aby žáci hodnotili kantory v časopisech dokonce anonymně. Čtou to i nezasvěcení lidé a vytvoří si nesmyslné závěry. Jestliže se žákům opravdu na učitelích něco nelíbí, řeknou to doma a rodiče už vědí, jak si postěžovat v ředitelně nebo na schůzkách rodičovského sdružení. Věř mi, že to učitel pěkně schytá a dlouho si bude lízat rány. Kdyby to ale redaktor rozmáznul v anonymních kecech v novinách, byl by to učitelův hrob. Copak takto lze hodnotit dospělého člověka, otce rodiny třeba i v jiných profesích? Zamysli se nad tím. Každý neučitel by se bránil třeba i soudně. A pak: škola opravdu vyžaduje aspoň elementární kázeň. Té je na školách čím dál méně a veřejně kritizovaný učitel ji rozhodně mít nebude. Nehledejme další možnosti, jak kázeň ještě zhoršit. Povede to skutečně k nevzdělanosti národa.
Těsně před odchodem do důchodu ses "proslavil" tím, že jsi na kole v Mountfieldu vytočil nového „kadilaka“. Nebyl to spíše danajský dar?
To máš pravdu. Už mě stál mnoho peněz na pojistkách. Na benzínu ne, jezdím s ním minimálně. Auto je to luxusní, má velkou cenu, ale slušelo by se, aby s ním jezdil nějaký prachatý podnikatel nebo sběratel a fanda na americké vozy. Bude se odlišovat od ostatních a bude mít absolutní pohodlí a komfort. Špičková aparatura „Bose“, počítač, klimatizace atd. atd. Zkrátka je to auto dlouhé, široké a určitě bystrozraké. Přes zimu ho garážuji, na jaře jej začnu nabízet k prodeji snad i za polovinu jeho skutečné hodnoty .
Všichni Tě znají jako učitele matematiky či fyziky, ale ty jsi stále poměrně aktivní i jinak. Organizuješ letos vodácký zájezd?
Ano . Jako každoročně v polovině července. Začátkem února jedeme na týdenní lyžařský kurz.
Sjel si už všechny české řeky? Zkoušel si i cizinu? Co rafting? Ten tě neláká?
Sjet všechny řeky nelze. Je jich příliš mnoho. Ale Lužnici, Otavu, Ohři, Berounku a zejména Vltavu jsem jel už mnohokrát. Na raftu jsem jel jednou Vltavu. Do divočiny si už netroufám a řeky, které jezdíme na kánoích, jsou pro rafty velmi jednoduché.
Dělal jsi někdy nějaký sport závodně?
V dorosteneckém a juniorském věku to byl především hokej. Hrál jsem nejdříve v Jilemnici a pak v Ústí nad Labem. V létě jsem hrával volejbal. Tomuto sportu jsem se věnoval na okresní úrovni do pozdního věku. Aktivně lyžuji, dvanáct let jsem trénoval mládež TJ Stadion a čtyřicet let dělám cvičitele školního lyžování. V sedmdesátých letech jsem se aktivně věnoval motoristickému sportu. Nejdříve mototuristické závody a potom rallye. Jezdil jsem jako řidič i spolujezdec. Mistrovské celorepublikové závody jsem jel dva. Rallye Varnsdorf a Rallye Příbram. Skončil jsem hlavně z finančních důvodů. Dlouhá léta jsem“ bafuňařil“. Dělal jsem v pořadatelských funkcích Rallye Klíč, Sever, Bohemia.
Co další koníčky? Máš ještě zahrádku?
Zahrádku mám a pilně se jí věnuji od jara do zimy. Baví mě. V zimě na Polevsku vlekařím a trochu lyžuji v Krkonoších. Mám tam dobré zázemí.
Do politiky se na starší kolena nechystáš? V Boru ani Lípě není osobností a ještě navíc se vzděláním nikdy dost.
Nechystám. Neměl bych na to nervy. Nic se nedělá podle nejlepších nápadů. Vše podle kompromisů. Naše společnost je příliš rozdělena. Ano, ne, nezajímá. A pak neomalená kritika - většinou od těch, co nic nedělají. Lidé mého věku mají už dbát o své zdraví.
