Dnes je 25. 11. 2024
svátek má Kateřina

Pitvokovo lipárium: O psaní

Již několikrát jsem byl osloven, abych zkusil napsat něco pro i-noviny. Odmítal jsem, protože jsem neznal odpověď na otázku: Proč se veřejně vyjadřovat? Přitom je odpověď v podstatě jednoduchá. Vyplývá z povahy toho, co je to "veřejnost".

Veřejnost je určena tím, že její hranici tvoří soukromí. Tato hranice je proměnlivá a u každého z nás vede jinudy. V některých situacích dokonce mizí a oba prostory se prolínají. Třeba u bezdomovců, jejichž soukromí se nachází ve veřejném prostoru. V jiných je ale naopak úplně zřetelná a jasná. Třeba v tom, že k sexu na veřejném místě se odhodlá skutečně málokdo. Někdy se může neúměrně rozpínat veřejný prostor, jindy nás dusí přemíra soukromí.

             Každopádně ale platí, že soukromí je ten časosprostor, který chceme ovládat jenom my sami ( i když toto "my sami" se může různě rozšiřovat od "já", přes "my dva", až po naše rodina nebo parta) a nechceme, aby do něj vstupoval někdo z venčí, z prostoru sdíleného a tedy ovládaného společně.

            Do veřejného prostoru vstupujeme, když musíme ... do práce, do školy, na úřad, do obchodu. Ale zase z něho vystupujeme, když můžeme, když už je nám to dovoleno. Když máme volno od sevření a dohledu. Když se můžeme svléknout klidně i do spodního prádla nebo chodit celý den v pyžamu a třeba si k tomu zapálit jointa. Soukromí je naším útočištěm. Bez příčiny do něj nesmí vstoupit ani policie, takže si ho patřičně chráníme a staráme se o něj. Je to taková naše nora nebo jeskyně skrytá před nepohodlnými pohledy a ušima nezvaných druhých. Samozřejmě, že ji opouštíme i rádi. To když spěcháme za zábavou a vrháme se do víru sociální extáze. A i tehdy je pro ná soukromí útočištěm, kam si můžeme pozvat náhodnou známost z diskotéky nebo pokračovat ve večírku přerušeném zavírací hodinou veřejného zařízení.
            Pokud se nám ale poštěstí bydlet například v panelovém domě, brzo zjistíme, že stěny naší jeskyně jsou poněkud tenké. Slyšíme hádky, hudbu i sex od sousedů. A oni zase od nás. Vzájemně čicháme jídlo připravované k nedělnímu obědu nebo cigaretový kouř linoucí se z několika různých stran. Denně se spolu vídáme, často vměstnáni do poměrně malého prostoru panelákového výtahu. Potkáváme se v obchodě nebo ve městě a víme toho jeden o druhém dost na to, abychom se mohli pomlouvat. A i když můžeme mít vlastní dům a bydle třeba na vesnici, sdílení životního prostoru se sousedy se stejně nevyhneme. Nikdo z nás se nevyhne pohledům a řečem, ať už dobrým či zlým, druhých lidí.

            A i když jsme náhodou bohatí a můžeme si postavit dům na kopci za velikou zdí a tím se od ostatních osvobodit, pořád ještě zbývá ta druhá, neméně mocná, část veřejného časoprostoru. Státem nebo soukromými společnostmi zajišťovaná distribuce zdrojů. Totiž, abychom mohli nějaký vlastní prostor vytvořit, musíme na to mít. Tzn., soukromí neexistuje bez přísunu peněz, které je možné získat pouze na veřejnosti. A těmi penězi je pak třeba zaplatit za elektřinu dodávanou firmou ČEZ, za vodu a teplo od teplárenské společnosti a za plyn od společnosti plynárenské. Jídlo pak nakoupíme v Kauflandu, Intersparu, Penny, Banku nebo Liedlu. No a samozřejmě tu jsou daně! Takže pokud nejsme samozásobitelé, je fyzická existence našeho soukromého prostoru přímo závislá na tom, co se děje mimo něj.

            Náš privátní prostor tedy zas až tak privátní, tj. zbavený veřejnosti, není. Ta je s námi všude, protože jsme s ní nerozlučně spojení. A abychom na to náhodou nezapomněli, tak většina z nás dobrovolně umožňuje cílenou a promyšlenou invazi do našeho soukromí prováděnou prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Rádio, televize, internet a různé další druhy vysílání nás provázejí všude - v autě, v obýváku, případně kdekoliv, když si dáme na uši walkman nebo do kapsy smartphone. Náš vlastní osobní prostor je tím veřejným prostoupen natolik, až se zdá, že rozdíl mezi nimi mizí.

            Pak už ovšem zbývá pouze ostrov. Ostrov svobody a nezávislosti, kde si budeme sami nebo se skupinou spřízněných lidí vyrábět všechno, co potřebujeme.  Pokud na to dostaneme povolení, pokud nás veřejnost neodsoudí, pokud ... A i kdybychom žili na osamělém ostrově zcela soběstačným způsobem života, možná by nám začali druzí po nějaké době scházet - neměli bychom s kým jít na pivo nebo si zahrát pink-ponk, neměli bychom komu ukazovat, co se nám povedlo, neměli bychom nikoho, od koho se něco naučíme. Neměli bychom s kým sdílet a s kým soupeřit. Kultura by se rozpadla.

            Z toho všeho mi vyplývá, že úplné soukromí není vzhledem k hustotě obyvatelstva a také k lidské povaze vůbec možné. A že tedy starost o něj musí být současně starostí o vhodný veřejný prostor. A že tedy veřejný prostor je stejně důležitý jako ten soukromý, už jenom proto, že do něho musíme neustále vstupovat a prožívat v něm větší část svého času. No a jestliže do něj musím vstupovat, a pokud je na něm přímo závislá možnost a kvalita mého volna, tak určitě chci mít možnost se na jeho utváření aktivně podílet. Protože jinak přenechávám tuto starost ostatním a setrvávám v iluzi soukromé svobody.
            A protože jako filozof nemohu veřejnosti nabídnout nic jiného než zeslovení své zvláštní perspektivy na věci tohoto světa, rozhodl jsem se, že budu psát do i-novin.