V jednom ze svých nedávných článků na i-novinách jsem se zamýšlel nad kulturní a identitární rozpolceností našeho regionu. Řešil jsem, možná troufale na někoho, kdo zde zase tak dlouho nežije, otázku, jak vybřednout z debat o minulosti a jak hledat cestu kupředu.
V komentářích jsem potom zchytal nálepku nacisty, čemuž se nelze než hořce smát. Možná jsem ale nedostatečně akcentoval cesty jak jít dál. Nuže, tento sloupek je právě o nich. Tím zaručeně nejlepším receptem je jít dopředu, žít tam, kde jsem se narodil nebo kam jsem se přistěhoval, spoluúčastnit se na kulturním životě, nacházet společné, debatovat o různém. To vše vytváří naši identitu, náš pocit domova.
Hold potom patří všem těm, kteří se za kulturní život nás všech zasazují a pořádají koncerty, výstavy, přednášky, hrají divadlo. Stejné ocenění však patří i třeba organizátorům Dobytí Kravař, kteří si na svá bedra vzali nelehký úkol, kterým bylo zprostředkovat co nejvíce lidem co nejvíce zábavy v jednom dni. Osobně jsem přesvědčen o tom, že se jim to povedlo.
Nešlo totiž jen o hloupé hraní si na vojáky, ke kterému Dobytí Kravař přirovnal jeden z komentářů u fotožurnálu z této akce. Samozřejmě, že hlavním bodem programu byly vzájemné šarvátky mezi nadšenci vojenské historie, ale krom toho se zde nabízel velmi široký program pro kohokoliv. Děti si zajezdili na ponících, viděli medvěda a tygra, mamky si koupili u krajkářky dečku, taťkové párek a pivo. Zjednodušeně řečeno si každý našel své a nemohu říci, že by programu něco výrazně chybělo nebo, že by se někdo z více jak tří tisíc platících návštěvníků nudil a neveselil.
Akce se nesla v tradičním duchu, což bylo vidět už na důsledném výběru stánků a řemeslníků, kteří byli se svým nádobíčkem vpuštěni na kravařské náměstí či na Víseckou rychtu. Kravařští tak zase jednou mohli mít pocit, že jejich obec je něčím víc než jenom zatáčkou na cestě do Úštěku. A to je právě ten moment, který utváří pocit identity, povědomí o místě, kde žijeme nebo, chcete-li, zdravý patriotismus.
Kultura je něco, čím sami bohatneme. Kdo nežije kulturou, lehce zapškne a stává se z něj okolo sebe kopající sociokretén. Už proto si Vám dovoluji předložit tipy proti zaprděnosti a pozvat Vás na dvě výstavy, které mají tento týden vernisáž ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě.
První výstava nese název Caprichos 010 a jejím autorem je přední český malíř a hudební skladatel současnosti Vladimír Franz. Název výstavy upomíná na Francisca Goyu, který ve stejnojmenném cyklu zobrazil nespočetné slabosti a pošetilosti, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti. Goya reagoval na běžné předsudky a podvodné praktiky, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.
Vladimír Franz ve svých dílech po svém reaguje na požitkářství současné společnosti, masmediální kulturu a další dobové fenomény. V prostorách ambitu bývalého augustiniánského kláštera budou k vidění jeho rozměrná plátna a akvarely, které jsou zde už po dva dny za osobního dohledu Vladimíra Franze a jeho dvou psů Ondry a Milana instalovány. Vernisáž k výstavě se uskuteční už tuto středu od sedmnácti hodin.
Druhá událost, na kterou zve muzeum tentokrát do Galerie jídelna, je společná výstava obrazů bratrů Petra a Pavla Vašíčkových. Oba bratři vystudovali Akademii výtvarných umění u profesorů Berana a Knížáka. Jejich dílo je roztroušeno v soukromých sbírkách u nás i v zahraničí a jeho části jsou rovněž součástí sbírek moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Vernisáž k této výstavě se odehraje v pátek dvacátého třetího července od sedmnácti hodin. Přijďte hojně.
