V Jihoafrické republice právě skončilo mistrovství světa ve fotbale. Vítězným Španělům patří sláva a pohár, na který si brousila zuby Brazílie, Argentina, Itálie, Anglie i další favorité. Aspirace na titul již před šampionátem ohlásila dokonce i Korejská lidově demokratická republika.
No to by byl nářez, kdyby opravdu šampionát vyhráli. Docela bych jim to přál. V mé fantazii bují představy o tom, co vše by se mohlo stát, pokud by Holanďany ve finále porazili právě Severní Korejci, kteří, uvrženi ve jho dynastie Kimů, nejsou outsiderem jenom fotbalovým nýbrž tak nějak celosvětovým.
Možná by pchjongjangští chuligáni svrhli nejednu na nárožích a náměstích stojící sochu otce či syna Kimů, možná by příslušníci armády začali nosit číra à la David Beckham, možná by si nejeden korejský fanoušek nechal na hruď vytetovat hrdý nápis Chelsea FC. To vše se nakonec nestalo, vyhrálo Španělsko a sport především.
Celá řada fotbalových celebrit odjela domů po odehrání základní části. Samuel Eto’o, Didier Drogba, Fabio Cannavaro a další sbalili kopačky a jali se kát a zpytovat. Celý svět se potom potutelně smál stávkujícímu francouzskému mužstvu, které se zachovalo typicky francouzsky a následně Nicolasu Sarkozymu, který se svými výroky zachoval jako typický Nicolas Sarkozy.
Jestli ale v souvislosti s mistrovstvím světa nějaké primadony zklamaly, tak to byly především ty naše, které se do Jihoafrické republiky ani nekvalifikovaly. Už proto mnoho z nás drželo palce Slovákům nebo později Němcům. Chtěli jsme mít alespoň pocit, že někoho na mistrovství světa máme. Těžko předvídat, co bude za dva či za čtyři roky, kdy se odehrají příští vrcholná setkání fotbalové šlechty Evropy a světa.
Do té doby doporučuji se koncentrovat na fotbalové koncerty na lokální úrovni. Vesnický fotbal totiž může často příjemně překvapit a je už jedno jestli sportovním výkonem nebo diváckou kulisou, která zde rovněž bývá unikátní. Závěrem volám sportu zdar, a fotbalu zvláště, a srdečně zdravím spřátelené Čafka Židenice Multicolorortodox Fans.