Jezdívám do českolipské knihovny několikrát měsíčně, rok co rok a knihy mám rád. A přece už mnoho let souhlasím s názorem, že ta pohoda nad opravdovou knihou z papíru, prožitá v klidu před spaním se stane pro příští generace pojmem beznadějně zastaralým.
Ten proces se týká i novin a časopisů, dá se všelijak brzdit, vždyť ta nakladatelství, tiskárny a mnohé instituce bojují o přežití. Nastupují knihy elektronické a přece ten konec papírové éry vyvolaný internetem v horizontu 25 let považuji za neodvratný. Myšlenky a příběhy se budou psát a předávat stále, jenže jinak. Budoucnost bude patřit internetu, šířeném nejen přes mobily a pevné sítě. Ten získává pozice po kouskách, ale stále. Je mnoho lidí dokonce i mladších než já, kteří rezignovali na schopnost se naučit jej ovládat, ale ti, co přijdou po nás, už knihu do ruky vezmou jen jako archiválii.
Kam spěje vývoj napoví třeba v Praze a různě ve světě vyzkoušený projekt, že při procházce městem namíříte mobilem na značku na stěně domu a přečtete si na displeji o domu vše, co je o něm na internetu napsáno. Adresa, GPS pozice, firmy zde působící, historie památky.
Na ten internet to ovšem někdo musí napřed napsat a objevuje se první problém, boj o autorská práva. Velké zkušenosti s tím mají tvůrci dnes již největší encyklopedie světa, Wikipedie. Hodně nováčků prostě okopíruje text i fotografie vytvořené někým jiným a uloží jako nové heslo. Pak následuje smazání některým správcem, vysvětlování, výčitky, mnozí zas odchází doplňujíce řady sympatizantů Pirátské strany. Druhým problémem je napsání textu z hlavy, který neodpovídá faktům uvedeným v původních textech historiků, spisovatelů, vědců. Heslo bez ověřitelných a důvěryhodných zdrojů je smazáno také a opět následují dohady. Čili musím napsat test svými slovy, bez opsání odstavců z jiného zdroje a ty zdroje musím pod heslo do sekce uvést. O důvěryhodnost zdrojů se vedou tvrdé souboje. Nesmí se používat blogy a bulvární tisk. Stát se autorem hesel na Wikipedie je dost dlouhý proces učení se. A taky proto chodím do knihovny. Nic nesmím opsat, ale ty knihy musím do hesel uvést jako zdroj. Pomáháme si i uváděním webů měst a státních institucí, to jsou také povolené zdroje.
Wikipedie v českém jazyce má 250 000 hesel, dávno již překonala legendární Ottův slovník naučný a každým dnem narůstá o 60-100 hesel. V angličtině jich má přes 4 miliony a stále roste. Hesla tvoříme bez nároků na jedinou korunu, jen tak, že nás to baví a že nás baví se učit. Mnozí namítají, copak se dá trávit život u počítače? Ano, pokud tam hrajete jen hry a nijak se nerozvíjíte, je to závislost škodlivá, obdoba gemblerství. Já když je hezky, beru fotoaparát a vyrážím na túry. Po každé túře ta kvanta fotografií zpracovávám a doplňuji postupně do napsaných hesel Wikipedie. Jsem už dávno dědek v důchodu a tak mi to většinou trvá déle, než čas strávený výletem. Já kdysi maturoval z ruštiny a to ukládání je na anglické celosvětové úložiště fotografií Commons, kde musíte používat anglické šablony a kategorie. Těch fotografií z celého světa je už 15 milionů a denně jich tisíce přibývají. Když tam nahraji fotku třebas hradu Lipý, pak si ji použijí třeba korejci do hesla psaného v korejštině. Nu a protože ta autorská práva leckde nehlídají, objevím ji po čase v nějakém polském časopise či českém blogu.
Píšu 5-20 nových hesel měsíčně a třetina z nich je o Českolipsku. Tomu jsem jich věnoval něco přes 200, ale je to málo. Zanedbaná je oblast sportu, některá pro mne vzdálenější města jsou zpracována jen maličko. Stále čekám, kdy se objeví na Českolipsku někdo další, schopný to tvořit i nad rámec své školy, své vesnice, kdo chce, aby něco po něm zůstalo. V jiných městech se ta líheň tvořících psavců klube na gymnáziích a vysokých školách, tedy tomu tak zatím není.