Standardně oba kopce dobudeme z Provodína. Hned u vlakového nádraží narazíme na modrou značku, které se budeme držet po celý výlet. Novinkou je jen cesta mezi pastvinami těsně pod vrcholem Spící panny. Pravděpodobně díky majetkovým sporům nakonec zůstala jen ulička, kterou z pravé strany lemuje ostnatý drát a ze strany levé ostnaté keře, v nichž operují ťuhýci. To jsou takoví pěvci s černou "páskou" přes oko využívající trny šípkových růží k nabodávání své kořisti.
Troufám si tvrdit, že nyní je ideální doba pro výstup. Vyhřáté čedičové kameny poskytují to nejlepší útočiště teplomilné květeně, a tak to na vrcholu krásně voní nejen potem řinoucím se po zádech. Rozchodníky, kohoutky, zvonky, kavyly. Laického botanika zaujme i stromové patro v remízku, jehož je tzv. Lysá skála středem. Tvořeno je z velké části javorem babykou.
Přestože je skála vysoká pouhých 419 metrů, nabízí díky své poloze v loukách ideální rozhled do všech světových stran. Dohlédneme z ní dokonce i do Lípy, samozřejmě, když nebude takový opar, jako potkal mě. Jen chci jako vždy dodat, že nedoporučuji výstup až na nejvyšší kótu, když je čedič vlhký. Je to tak trochu o ústa.
Dlouhý vrch je ten protáhlý zalesněný hřbítek na jihovýchodě. Nemusíme se ho bát, protože značená cesta vede po jeho úpatí.
Sejdeme tedy ze Spící panny a po modré značce se vydáme zpět k rozcestí, které nás neomylně nasměruje k dalšímu cíli. Před samotným Dlouhým vrchem musíme překonat překážku v podobě oplocení. Turistická značka totiž vede za bránu. Zprvu jsem se cítil zaskočen, ale paní renovující rekreační zařízení u rozcestí mi prozradila, že není zamčeno a že můžu jít dál. Za vraty se ocitneme v buši, kterou jen tak někdo nenavštěvuje. Překročíme elektrický ohradník - pozor nabitý, vyzkoušeno!
A jsme u šancí - dva kilometry dlouhého valu, který v letech 1778 - 1813 vybudovali císařští vojáci. Aspoň zčásti, neboť jedna z mých studentek uváděla v referátu, že pěšáci byli líní, a tak využili nějakého ještě staršího opevnění.
Jen mírně vyšlapanou pěšinou půjdeme starým lesem mezi znělcovými skalisky (to je trochu rarita, neboť jinak je všude okolo čedič) až na konec hřbetu, kde je v mapách inzerována vyhlídka Na Salaši. Trochu podivná, protože není na kopci, ale u jeho paty. Nabízí nový pohled na Spící pannu - třeba z novotou zářícího mysliveckého posedu. Jinak počítejme se všude se povalujícími kravinci a, což je horší, s trávou plnou klíšťat.
V Provodíně bychom neměli vynechat návštěvu Dřevěnky, která však stále více a více pustne. Zahrádku má ale pořád velmi příjemnou.