Bohužel se v muzeu nesmí fotit bez osobního svolení ředitele, a tak doprovázím svých pár řádků jen fotografiemi z netu.
V hlavním sále v přízemí je instalována výstava fotografií Ladislava Špillara, který procestoval až na Antarktidu všechny světadíly. Své magické snímky vystavuje v Liberci do prvního března. Přestože jich možná není ani stovka, dají se prohlížet hodinu i déle. Jejich barvy vypadají uměle, ale sám autor hned na úvod upozorňuje, že fotky nejsou digitálně upravené. Muselo být opravdu těžké vybrat reprezentativní vzorek z návštěv národních parků USA, africké Namibie či Austrálie. Zde najdete Špillarovy stránky s podobnými fotografiemi, jako jsou tyto:
Hodně medializovaná byla výstava šišek. Psalo se o šišce největší, nejobjemnější, ale expozice je především velmi zajímavým přehledem skupin i částí nahosemenných rostlin. Představuje všechny významné rody jehličnanů, ale i jinan či cykasy. Na své si přijdou i milovníci zmíněných rekordů. U fotografií velikánů můžeme s lítostí konstatovat, jak obrovité stromy se před staletími kácely u nás či v Americe. U tisů se dočteme, že nebýt dodávek těchto stromů ze středu Evropy do Anglie, těžko by bylo vybojováno tolik vítězných bitev pomocí luků. Proč se jalovec jmenuje jalovec a proč byl často vysazován u ženských klášterů? Které stromy jsou státními symboly? To je zlomek otázek, na které návštěvník dostává odpovědi.
No a ve zbylém čase si můžeme prohlédnout i další expozice, které už zdaleka nevypadají tak moderně. Kupodivu jsem jen proběhl nezáživné přírodovědné oddělení, aby mě nakonec zaujala historie Liberecka. Chytly mě především problémy budování jednotlivých společenských vrstev či spory národností. To nemyslím ironicky, jako Neseveročech vnímám stále některé věci jinak. Ve středních Čechách jsme byli přece jen více zakořenění a problémy Sudet nám připadaly vzdálené stejně jako prodej Aljašky.