Jak vyplývá z hádanky v minulém fotožurnálu, není Chudý hrádek právě známým cílem. Rovněž na internetu se jeho fotografie těžko hledají.
Vyrazit k němu můžeme z Holan či z Dřevčic po zelené značce. Já jsem zvolil kratší trasu z Dřevčic, kam se můžeme dopravit autem či autobusem. Nejprve nás čeká často rozbahněná cesta Čertovou roklí, kterou z obou stran svírají pískovcové bloky.
Někde v těchto místech jsem vám minule naznačil, že jsem na vandru před téměř dvaceti lety okusil vodu z potoka, který pramení na okraji Dřevčic u tzv. Poustky. Přespávali jsme tehdy u Dolského mlýna v jednom z dřevníků a přijali jsme hypotézu, že voda se těžko mohla znečistit za ten kilometr, který nás od pramene dělil. Poživačně jsme si dopřávali rozpuštěného Vitacitu a na kulatinách čekali, až přestane pršet. Druhý den ráno jsme šli podél potoka k prameni a během této pouti jsme v něm nalezli chcíplého divočáka, z jehož žeber se po našem příchodu zvedlo hejno much.
Teď nevím, jestli sem patří i ta historka z nemocnice, jejíž titulní postavou je chirurg, který si k výtěru mého konečníku pozval asi deset studentek medicíny ...
Právě u Dolského mlýna, dříve než bylo poupraveno značení, končila cesta řady turistů. Chudý hrádek byl sice na mapách, ale cesta k němu nebyla právě nejjasnější. Dnes je zde ukazatel. Sice opět poněkud poničený, ale je. Kopec je strmý, zdoláme ho však během dvou minut. Odměnou nám bude pobyt v areálu, jemuž dominuje bývalý hradní palác. Za prozkoumání stojí i valy, podzemní prostory či okolní pískovcové věže, z nichž některé tvoří horolezecké terény.
Nechtěl jsem jít zpět do Dřevčic stejnou cestou, a tak jsem se vypravil dále na východ podél lesa - po hřebeni vedoucím nad roklí s názvem Chrasták (aspoň podle mapy). Jaké bylo mé překvapení, když jsem vzápětí objevil celou sérii starých turistických značek. Chvílemi to vypadalo, že zde mají značkaři Klubu českých turistů nějaký zkušební prostor. Barvy se různě mísily či dokonce překrývaly. Přesto jsem spolehlivě došel až na okraj Drchlavy.
Odtud jsem se stočil zpět a přes strniště se vrátil do Dřevčic. Působilo to na mě trochu jako v Rumunsku - dávno neobnovené značení, usedlost na okraji lesa, skoro toulavý pes, decentně obdělávaná políčka, zapadající slunce, vesnická hospoda za odměnu. Doporučuji a ještě více prozkoumám.