Familiární název přednášky, kterou si připravili historikové Tomáš Cidlina a Michal Rádl, nás zavedl do mladého města v Bavorsku, a hlavně do místního archivu, který skrýval poklad dnes uložený v České Lípě.
Město Waldkraiburg je od České Lípy vzdálené 500 km a nachází se v Bavorsku nedaleko Mnichova. V lesnaté oblasti s dobrým vlakovým spojením postavila zbrojařská společnost Deutsche Sprengchemie v roce 1939 továrnu na výrobu střelného prachu. Až do konce války zde pracovalo asi 2500 nuceně nasazených dělníků, kteří žili v dřevěných ubikacích.
Do opuštěného a částečně zničeného areálu a okolí se po roce 1946 začali stěhovat odsunutí Němci. Ti zde začali nejen podnikat ale i společensky žít a stavět si domy. V roce 1950 se průmyslová osada stala obcí Waldkraiburg, a protože počet obyvatel neustále stoupal, byla o deset let později povýšena na město. To se rozvíjelo do dnešní podoby. Byly zde postavené mateřské, základní í střední školy, sportovní stadion, koupaliště, hasičská zbrojnice a domovy důchodců. Město má v současnosti kolem 25000 obyvatel, ti tráví volný čas v Domě kultury, věřící navštěvují kostely evangelický a římskokatolické. Ve městě je kino, několik muzeí, můžeme se projít po Stezce historie, která nás zavede do osady s pozůstatky ubikací a továrny na střelný prach.
V tomto velmi mladém městě žije již čtvrtá generace odsunutých Němců z východní Evropy tedy i z Čech. Usídlila se tady i početná skupina našich krajanů z Českolipska, Novoborska a Dubska, a začali si zde budovat nový domov. Měli štěstí na prvního starostu Huberta Röslera, architekta z Doks. Jeho vedení bylo budovatelské, za něj se město velmi rozvíjelo. Noví obyvatelé zakládali podle svých profesí firmy. V té první se začaly vyrábět hudební nástroje Němců odsunutých z Kraslic. Velmi podnikavý byl Emil Lode z Nového Boru, který do Waldkraiburgu přišel v roce 1946 a začal vyrábět knoflíky a hračky. Novoborští skláři zde v roce 1950 zprovoznili sklářskou huť a sklářskou rafinerii založil ve Waldkraiburgu rodák ze Skalice u České Lípy jménem Markovsky.
Němci nikdy nezapomněli na svoji domovinu. Ulice v rozrůstajícím se městě pojmenovali po místech, odkud pocházeli. A tak se zde kříží ulice Dokeská s Novoborskou, projdeme se i ulicí Českolipskou, Litoměřickou, Libereckou a dalšími, které ukazují na český původ obyvatel.
Rok před vznikem obce byl založen lesní hřbitov, první identita nového domova. Někteří lidé si na hřbitovní zed´ přidělávali pamětní cedulky se jmény příbuzných pochovaných ve staré vlasti, aby na ně mohli vzpomínat. A vzpomínali i v tzv. Heimatstube, v místnostech, kam si shromáždili předměty dovezené z původní vlasti. Zvláštností města je ceremoniální starostenský řetěz, jehož součástí jsou znaky měst, odkud pocházeli zakladatelé a první obyvatelé Waldkraiburgu. Těchto znaků je na řetězu na 20, např. Doks, Nového Boru, Liberce, Litoměřic, a také znak Bavorska a Evropy.
Stesk po původní domovině lidi sbližoval. Sdružovali se do spolků, kde sdíleli svoje vzpomínky a vydávali časopisy. V roce 1956 vznikl i spolek sdružující krajany z Českolipska, Novoborska a Dubska. Ten se ujal již od roku 1948 vydávaného krajanského časopisu Leipaer Heimatbrief, který odebírali naši krajané nejen v Německu, jeho výtisky putovaly ke krajanům do dalších světadílů. V nich se rodiny informovaly o narození dětí, zemřelých rodičích či prarodičích, a to nejen těch odsunutých ale i těch, kteří zůstali v České Lípě. Ti jim posílali i informace o dění ve městě. Nedílnou součástí byly výzvy k zaslání pohlednic a fotografií lokalit nebo budov ve starém domově, které byly v dalších číslech otištěné spolu s článkem o historii tohoto místa či budovy. Zpět se nevracely, a tak začal postupně vznikat archiv. Ten byl nebývale rozšířený v 80. letech po výzvě Eriky Rahnsch která požádala krajany z Českolipska, Novoborska a Dubska o zaslání dokumentů, fotografií, pohlednic, knih a různých drobností, které si odvezli při odsunu, a také je požádala o sepsání vzpomínek. Rodačka z Kytlice netušila, jaké břímě si na svá bedra naložila. Začalo ji chodit velké množství balíků. Nejprve je ukládala ve svém domě, později ve sklepě radnice, pak v kulturním domě, až je nakonec odevzdala do místního archivu. Archiváři je roztřídili a uložili do šanonů s popisky. Co je uvnitř, sepsali do tří inventárních knih.
Před několika měsíci se archivář Michal Rádl a historik Tomáš Cidlina setkali s místním archivářem Konradem Kernem. Díky dobrým vztahům, které si pracovníci českolipského archivu a muzea vybudovali s našimi krajany a po zralé úvaze nabídl pan Kern přemístění tohoto archivu do České Lípy. To je nabídka, která se neodmítá, je to velké gesto dříve zahořklých Němců a obrovská příležitost k narovnání pokřivených česko-německých vztahů. V průběhu dalších měsíců byly laděny podmínky tohoto předání. Vše musela odsouhlasit i městská rada města Waldkraiburg a rada Libereckého kraje. V úterý 9. dubna 2024 odjeli pracovního muzea a archivu do Bavorska, aby o den později přivezli tento poklad obsahující 3850 pohlednic, 10000 fotografií, 950 knih a dalších dokumentů uložených ve 243 šanonech dlouhých padesát archivních metrů do České Lípy. Naše město je druhé v republice, které získalo takový celek pozůstalostí odsunutých Němců, tím prvním je Děčín. Velmi si toho vážíme a děkujeme.