Rozhodl jsem se to změnit v okamžiku, kdy synové zatoužili zhlédnout v mimoňském kině film, který mě moc nelákal. Zaplatil jsem jim tedy vstupenky a s fotoaparátem v ruce jsem si město poprvé v životě prošel.
Zanechalo ve mně mnoho dojmů. Přestože na první pohled skutečně působí jako díra světa, má svou duši. Pojďte se mnou na procházku!
Od kina půjdeme vpravo (ve směru do centra) kolem zbytků pískovcových sklepů, do nichž je bohužel z důvodu bezpečnosti zakázaný vstup. Nad nimi se tyčí všemu dominující kostel svatého Petra a Pavla, k němuž pomalu míříme.
Na rozcestí nás bezesporu zaujme zrekonstruovaný rudoarmějec s nezbytným špaginem v rukou, za ním je několikrát poškozená minimeteorologická stanice s teploměrem, barometrem a vlhkoměrem. K farnímu kostelu půjdeme kolem hotelu Beseda, který byl podle cedule velitelstvím sovětské armády v roce 1945.
Jedna z nejvýznamnějších památek města není zasvěcena toliko Petrovi a Pavlovi, ale i Agapitovi a Jiřímu, jejichž ostatky jsou tu uloženy. Kostel zde stával již od dvanáctého století, ale tento pochází z let 1661 až 1663. Postaven byl Italem Guiliem Broggiem. Působí sešle a šedě jako celé město, ale impozantnost mu nechybí. Když nic jiného je z něj krásný výhled na Ralsko. Jen škoda těch paneláků v pozadí.
Od kostela sejdeme zpět ke kinu a po mostě přejdeme na druhou stranu Ploučnice. Hned odbočíme doleva do zámeckého parku. Přívlastek má park už jen ze zvyku, neboť zámek v něm již nenajdeme. Byl vybombardován na konci války a pak tzv. odstraněn v polovině osmdesátých let minulého století. Přesto je pěkným místem k vycházce, zejména díky rybníčku s ostrůvkem uprostřed a mnoha druhům ptáků.
Projdeme parkem napříč, bránou jej opustíme a dáme se doleva. Přejdeme dva mostky - ten druhý po zabočení vpravo - a vyjdeme u přesné kopie Božího hrobu z Jeruzaléma. Iniciátor stavby Jan Putz z Adlersthurnu byl natolik důsledný, že Jeruzalém navštívil dvakrát, protože si po započetí stavby nebyl jistý jeho rozměry. V sedmnáctém století jistě nebyla taková pouť žádná legrace, o čemž svědčí fakt, že Putz cestou onemocněl a několik měsíců se léčil v Římě, aby pak dílo stejně dokončil až jeho syn Jan František Edmund. Bohužel v zimním období je kaple Božího hrobu zavřená. Na rozdíl od většiny mimoňských realit však září novotou - rekonstruována a znovu vysvěcena byla v roce 1992.
Ze všeho nejvíce mě však v Mimoni „dostaly“ všechny ty domky. Přes ničivý požár z konce 19. století jich zůstalo dost zachovaných. Poloroubenky, domky pokryté břidlicí, úzké uličky, vysoká koncentrace starých škodovek, občané mluvící slovensky, rusky, romsky či maďarsky - to vše vyvolává atmosféru, že vlastně ani nejsme v Čechách.
