"Nejste od Duhy anebo od Dětí Země?" ujišťuje se nedůvěřivě hlas ve sluchátku mého mobilního telefonu. "Skutečně ne," odpovídám a navrhuji i společný sběr bukvic, jen když si budu moci zmíněné zařízení prohlédnout.
Nakonec se s panem Krátkým nescházíme konspirativně v bukovém lese, ale před jedním z domků v okrajové části Mimoně. S úsměvem mi podává pravici, na které chybí článek jednoho prstu. Dostává se mi ujištění, že o nějakou zvláštní publicitu nestojí. Jeden čas byl kolem jeho stanice pěkný humbuk, který vrcholil návštěvou televizních štábů. Pan Krátký očekával, že o stanici logicky bude větší zájem, ale efekt byl spíše opačný - přispěvatelů z řad místních usedlíků ubylo. Často se slovy: "Seš populární, tak seš v balíku."
Po zkušenostech z minulých návštěv stanic pro ohrožené ptáky se skoro bojím zeptat, jestli nějaká státní instituce na veverky přispívá. Přesto to zkouším a dozvídám se o dvou příspěvcích z Okresního úřadu, které zprostředkoval ředitel muzea, pan Vitáček.
To už stojím před osmi venkovními voliérami, v nichž kromě budek, zavěšeného smrčku a čerstvě vyvápněné podlahy zaznamenávám i skotačící veverky různých odstínů i stáří. Celkem jich v současné chvíli v provizorním útulku přebývá patnáct, pět jich bylo nedávno vráceno do přírody, jeden sameček uhynul. Od zřízení stanice v roce 1994 se jich zde vystřídalo čtyřicet pět.
Pozoruji akrobatické kousky, vyžírání ořechů, podvědomě se odrbávám při utkvělé představě, že veverka roznáší blechy, a poslouchám. Pan Krátký by za odpoledne hravě zvládl napsat o veverkách monografii. Dozvídám se, že veverka za den sešrotuje až 170 smrkových šišek. Kromě nich zde dvakrát až třikrát denně dostávají slunečnicová semínka, lískové i vlašské ořechy, sušené houby či kukuřici. Ačkoliv v zajetí se řada živočichů jen těžko množí, veverky neskryjí svou příslušnost k řádu hlodavců, a tak s geny řádně míchají. Páření probíhá od časného jara až do pozdního léta. Celkem by stihly až tři vrhy za rok. Mláďata se rodí v hnízdě holá a jsou skoro měsíc i slepá. Samice se o ně po prohlédnutí stará ještě další dva týdny.
Při pohledu na dva veverčí sourozence, z nichž jeden je zrzavý a druhý až na břicho téměř černý, mě napadá otázka, jestli platí nějaké zákonitosti v dědičnosti barvy srsti. Existují prý teorie o závislosti na nadmořské výšce, zeměpisné šířce či délce, ale ve skutečnosti i zrzavá veverčí matka může mít všechno potomstvo černé a naopak. Zajímavá je i skutečnost, že téměř veškeré osazenstvo klecí jsou samečci. Ať již pocházejí z přírody či z vlastního chovu. Určitě by to stálo za nějakou odbornou práci.
Postupně od tématu veverky přecházíme i k jiným koníčkům majitele stanice. Vzhledem k tomu, že pan Krátký se považuje za starého lesáka, jsou jeho doslovnou slabostí zbraně, ale mě spíše zaujaly jeho lovy beze zbraní. Fotografie dosti anomální lebky králíka nalezené ve výřím hnízdě či série fotografií sýkory koňadry hnízdící v nábojnici od dělostřeleckého granátu by jistě mohly najít své místo v leckterém přírodovědném časopise.
Mou návštěvu končíme jako správní chlapi u politiky, lidové filozofie, ale to by byl námět pro úplně jiný článek. Na závěr mě pan Krátký požádal, zda bych nezveřejnil jeho telefonní číslo pro případ, že by někdo chtěl přispět nějakou korunou, pytlem bukvic, ořechů či aspoň piškoty. Pokud toužíte aspoň trochu pomoci záchránit dalšího tvora, který postupně mizí z naší přírody, volejte: 0605 130 856.