Mezi sklípkany

Zejména v posledních letech nastal obrovský boom v chovu terarijních zvířat. Řada lidí už naštěstí pochopila, že pětimetrová krajta nebude tím ideálním miláčkem do dětského pokoje, a tak začala hledat něco menšího, ale přesto aspoň trochu nebezpečného. Sklípkani, které i v jejich přirozených areálech  domorodci opřádají pověstmi a mýty, se přímo nabízejí. Navíc počáteční výdaj za nedospělého členovce je u běžných druhů několikanásobně nižší než u nejlevnějšího plaza. O dalších výdajích nemluvě (např. potrava: cvrček versus králík).

I ze zmíněných důvodů jsem rád, že premiérové setkání s chovatelem si odbývám u pana Michala Toráně,  proslulého českolipského pavoukáře.  Ve svém bytě na sídlišti Lada mě usazuje do sedačky naproti řadě terárií různých velikostí. Samozřejmě si již v hlavě představuji článek. Uvažuji nad tahákem na úvod a nad happyendem. S neseným kafem dostávám první přihrávku v podobě omluvy. Pan Toráň měl čas právě jen dnes. Má totiž dívku až v Ostravě, a tak neustále cestuje mezi severem Čech a severem Moravy. Každý samozřejmě máme nějakou tu dívku, leckdo i daleko, ale málokdo  se s ní seznámil prostřednictvím pavouka. Současná teraristova partnerka  nabízela  jednoho svého chovance prostřednictvím časopisu Fauna, ale nakonec došlo k daleko větší transakci. Oba dva zároveň do tohoto časopisu či nově vzniklého periodika Chovatelství  příspívají i svými zkušenostmi z chovu. Panu Toráňovi naposledy vyšel článek o vnějších rušivých vlivech při chovu sklípkanů.

Po návštěvě nepochybuji, že za šest let péče o pavouky ví, o čem píše. Poutavé je  kupříkladu vyprávění o celonočních sledováních sklípkaních samců, kteří přečerpávají sperma do bulbů na makadlech, k čemuž si musí vystavět speciální spermatickou síť. Celá snaha  o rozšíření chovu  v lepším případě může skončit samcovým zbabělým útěkem přes část obýváku, když o poznání větší samice se spářením zjevně nesouhlasí a svého nápadníka považuje za kořist. V horším případě sameček utéct nestihne a chovatel si jej může vyškrtnout ze záznamů. Rozárka, samička druhu Brachypelma albopilosa, se kterou pan Toráň v roce1995 začínal, sežrala již šest samců.

Postupně otvíráme jednotlivá terária a já mám možnost poznat značnou část ze 189 přítomných pavoukovců (24 druhů pavouků plus jeden druh štíra). Jelikož jsem nikdy neměl tu čest, či spíše odvahu chovat byť jen jediný druh, sleduji reakce  pavouků  i chovatelovy. Některým pavoukům se ježí chloupky, což  je velice účinná zbraň, která jim navíc šetří obsah jedových žláz určený především ke vnějšímu strávení kořisti. Jiní se napřimují a vystavují své chelicery, do nichž ústí jedové váčky. Pan Toráň se s nimi samozřejmě nemazlí, spoléhaje na společně prožitá léta, ale do terária vstupuje jen prostřednictvím dlouhé umělohmotné tyčky. Ptám se na případné úrazy a je mi ukázán prst ruky se slezlým nehtem, pod který se mu dostala klepítka jednoho z oblíbenců. Několik dnů jej pak brněla ruka, naštěstí se nedostavil žádný otok.

Pan Toráň rozhodně není introvertem, který by se uzavřel ve svém příbytku a počítal si přírůstky. Nestačilo mu ani  jen přispívat do různých celostátních chovatelských časopisů, a tak si založil časopis svůj. Jmenuje se Bezobratlé potvůrky, vychází jako občasník v nákladu zhruba padesáti kusů a za patnáct korun se lze dozvědět mnohé o chovu některých druhů sklípkanů, o základní chovatelské literatuře, nechybí inzerce a řada fotografií. Michal Toráň patří rovněž mezi zakladatele klubu Reptilia, který sdružuje chovatele nejen v České Lípě, ale má své členy dokonce i na Slovensku.  Klub svou činnost prezentuje prostřednictvím  chovatelských prodejních  výstav Aqua - terra pořádaných většinou čtyřikrát do roka. Poslední letošní bude v sobotu 10. listopadu  v Libertinu.

Musím přiznat, že pavoučci pana Toráně mě velmi zaujali. Dokonce natolik, že návštěva končila rozvíjením představy o pořádání malé výstavky spojené s besedou v mé škole. Informace o chovu  poněkud problematických domácích miláčků se tak nejlépe dostanou ke skutečným či potencionálním chovatelům.