Slečna Petra se ke svému koníčku dostala zcela náhodou. Její tehdejší partner Martin získal stipendium na univerzitě v Sydney a kromě toho, že se zdokonaloval v anglickém jazyce, podnikl také několik cest do vnitrozemí. Při jedné výpravě objevil u potoka hnízdo postavené z různých rostlinných zbytků se třemi vejci.
„V té době jsem se docela vážně věnovala chovu různých ptáků, a tak si Martin myslel, že mi udělá radost, přiveze-li mi aspoň nějaký malý dárek, neboť většinu kapesného investoval do svých výletů,“ začíná vyprávění o svých miláčcích Petra. „Už od začátku mi byla vejce podezřelá, protože neměla skořápku jako vejce ptačí, ale spíše mi připomínala kožovitá vajíčka hadů. Proto jsem se vydala za svým známým, který hady už několik let chová, a poprosila ho, jestli by vejce neumístil do svého inkubátoru aspoň na zkoušku.“
V této části reportáže musím přiznat, že jsem chovatelce záměrně změnil jméno, neboť její chov je samozřejmě nelegální. Obzvlášť Austrálie má velice přísná pravidla pro dovoz a vývoz živočichů. Skutečnost, že setkáním se mnou podstoupila určité riziko, je vyvážena protislužbou z mé strany, o které se zmíním v závěru.
 |
| Milan Bárta měl to štěstí a mohl si vzít ptakopyska do náruči |
Ze tří vajec se nakonec vyklubala jen dvě zvířata. I tak to byl malý zázrak, když si představíme, co všecho s nimi bylo podniknuto od jejich objevení v australské buši. Nebyli to však ani hadi ani ptáci. Z vajíček se vyklubalo něco vzdáleně se pobobající myši s ozubeným placatým zobákem. „Známý, u kterého jsem měla vejce v inkubátoru, mi hned telefonoval. Společně jsme pak zírali do terária a prvních několik hodin se domnívali, že máme mláďata úplně nového, dosud nepopsaného živočicha. Až pak jednoho z nás napadlo, že před sebou máme mláďata ptakopyska. Bylo nám jasné, že jako savcům jim musíme okamžitě sehnat nějaké mléko. Zakoupili jsme v lékarně snad všechny druhy náhradních mléčných výživ, co jich náš trh nabízí.“ Petra mi hned na jednom z pěti mláďat, která má nyní doma, demonstruje, jak se ptakopysčátka krmí.
„Cpali jsme jim nejprve do zobáčků dudlík. Naštěstí jsem si vzpomněla, že ptakořitní nemají mléčné bradavky, ale jen políčka, a tak mlého pouze olizují. Byla to fuška, vychovávat zvířata, o jejichž chovu v naší literatuře neexistuje ani zmínka. Mohu teď o sobě pyšně říkat, že jsem nejlepší chovatelkou ptakopysků v republice a možná i v Evropě,“ chlubí se Petra. A má zřejmě proč. V jejím bytě je několik van, ve kterých si doslova lebedí čtyři páry těchto vejcorodých savců. V dalších akváriích Petra odchovává různé druhy vodního hmyzu a korýšů. Ty ptakopyskům slouží jako potrava. Postupně také své zážitky sepisuje, aby případným následovníkům chovatelství ulehčila.
Trochu nesměle se ptám, zdali bych si mohl jedno zvíře vzít aspoň do ruky. Docela se těším, že se ve škole svým studentům zážitkem pochlubím. Jsem jen upozorněn, ať si neberu samce, neboť ti mají na zadních končetinách jedové bodce. Ptakopysci jsou vlastně jedinou jedovatou skupinou savců. I tím jsou výjimeční.
Nyní k mé protislužbě. Jak jsem naznačil, chov ptakopysků, byť na hranicích zákona, se Petře daří. Ráda by však nalezla někoho, kdo by si od ní několik zvířat odkoupil, protože podmínky jejího panelákového bytu neumožňují dlouhodobější chov tak velké skupiny vodních savců. Jelikož sama chce zůstat v anonymitě, nabízím svůj e-mail (barta.milan@gym-cl.cz) jako kontakt pro ty, kteří by měli o chov ptakopysků zájem.