Jedu přesně podle instrukcí: po silnici až tam, kam to jde. Nikdo mě nevítá. Statek je jako po vymření. Po dvorku rozházené hračky, na zahradním nábytku připravené nápoje. Očekávám, že zde musí být pes, ale žádný se na mě nevrhá. Chvíli postávám u auta, nakonec nesměle klepu na dveře a vstupuji do domu, který není zamčen. „Haló!“ snažím se na sebe znovu upozornit. Několik trofejí mě přesvědčuje, že jsem na správné adrese. Ani ne tak paroží jelena umístěné naproti hlavnímu vstupu, ale spíše rohy kozoroha a mohutná hlava antilopy koňské pověšené v obývacím pokoji. Ano, jsem v domě Jiřího Kerna, loveckého průvodce.
Procházím se po pozemku. Prohlížím si koně v ohradě opatřené elektrickým ohradníkem a překonávám potřebu vyzkoušet, jestli v něm je napětí. Krmím králíky připravenými pampeliškami. Docela idylka, z které mě vytrhne terénní auto řítící se po cestě a brzdící několik centimetrů od nárazníku mé stodvacítky. Z něj svižně vystupuje štíhlý, ale svalnatý pětačtyřicátník v roztrhaných riflových kraťasech.
V mém čtenářském deníku náctiletého období sice nechybí mayovky a werneovky, ale obzvlášť dychtivě jsem hltal knihy typu O lovech a myslivcích, Za losy a medvědy, Lovecký průvodce vypravuje a jiné. Představy, jak sedím na posedu u újedi a vyčkávám příchodu mohutného medvěda či jen opatrné lišky, mě vzrušovaly více, než neprůstřelnost pokrevního bratra náčelníka Apačů. Časem jsem však vystřízlivěl, když mi s věkem a revolucí došlo, že autoři podobné literatury jsou většinou různí tajemníci či ředitelé podniků zahraničního obchodu. Řadoví myslivci si střelí tak jednoho srnce za sedm let. Možná právě proto začínám dialog otázkou:
„Jak se člověk dostane k tomu, že dělá loveckého průvodce?“
Jirka trochu mlží. Působí na mě jako člověk, kterého už v mnoha společnostech nutili k vyprávění „historek z natáčení“, ale který se ve své podstatě také rád chlapsky pochlubí. Vyučil se puškařem, nějaký čas pobyl v armádě a hlavně ve Francii. Přesto je to všechno málo, když se člověk neseznámí se správnými lidmi a nemá i trochu štěstí.
Jirka se každoročně na začátku kalendářního roku vypravuje na několik měsíců do Afriky, především Namibie, Burkina Faso, Keni či Jihoafrické republiky, kde francouzské cestovní kanceláře vlastní lovecké koncese, aby zde dělal průvodce francouzsky hovořícím lovcům, případně rychle bohatnoucím Čechům. Jeho úkolem je společně s černošskými stopaři vyhledat zvěř, jejíž lov si zákazník zaplatil, a správně vyhodnotit, zdali jde skutečně o odstřelové zvíře (nelze například střílet lvice či mladé lví samce, mladé antilopy s nedostatečně dlouhými rohy apod). Samozřejmostí je dbát na bezpečnost zakázníka. Často jde totiž o svátečnější střelce, a tak je potřeba zvěř dostřelit dříve, než zaútočí nebo naopak postřelená uteče.
K tomu, aby člověk toto povolání mohl vykonávat, je nezbytná i kvalitní fyzická kondice. Zatímco k nám si jezdí lovci posedět na posed, kde vyčkávají na příchod jelení, dančí či mufloní zvěře, lov lva zabere několik týdnů, během nichž se nachodí denně i dvacet kilometrů. Navíc v extrémních teplotách a v terénu zarostlém trnitými keři. Jirka vzpomíná na dva Němce, kteří si vynutili stopování i během poledních veder, přičemž oba skončili s nepříjemnými zdravotními komplikacemi. Ne vždy si zákazníci nechají poradit od domorodců či zkušených průvodců.
Zajímám se více o lidi, kteří si mohou podobnou zábavu dovolit. Prý to zase není až tolik o penězích. Lov lva vychází v přepočtu na čtyřicet tisíc korun. Samozřejmě bez dalších nákladů. Nedávno sháněl zákazníky na odstřel dvou zlatě hodnocených daňků v nedaleké oboře a vycházel ze sumy sto čtyřicet tisíc korun na jednoho. Potenciální lovci však odmítali s tvrzením, že obora je příliš malá, a tak by se vlastně ani nejednalo o lov, ale spíše o zabití.
I jeho samotného klasický lov omrzel, a tak si pořídil luk. Zvěř má takto daleko vetší šanci a síly jsou zdánlivě vyrovnané. Zná lovce, kteří se vrátili k lovu oštěpem.
Poslední dobou jezdí také čím dál tím více lidí na tzv. fotosafari. Někdy je to větší dobrodružství než skutečný lov, neboť fotoamatéři vyhledávájí ideální záběr z ideální vzdálenosti. Oblíbení jsou samozřejmě sloni, jejichž lov je jinak přísně zakázán. Zastřelit se smí pouze v sebeobraně, což se pak velice těžko prokazuje. Sám nikdy na slona nevystřelil, ačkoli už k tomu moc nezbývalo právě při fotografování z malé vzdálenosti. Při vyprávění o slonech mi poprvé ukazuje jednu ze svých zbraní. Ačkoliv mám myslivecké zkoušky a prošel jsem střelbami z brokových i kulových zbraní, koukám na zbraň nevěřícně. Do rukou se mi dostávaly zpravidla ráže mezi 5,6 a 6,5 milimetry. Tato mi připadá téměř dvojnásobná. „Tou jsem zastřelil hrocha,“ pronáší Jirka pyšně. Na toto zvíře se poté naše řeč stáčí. Podle statistik se totiž jedná o savce, který má v Africe na svědomí nejvíce úmrtí mezi domorodci.
„A máš ty nějaké zranění?“ vyzvídám.
Jirka začíná vyhrnovat rukáv od košile a já zírám na jizvu o délce několika centimetrů. Těším se na historku ze setkání s levhartem, lvem, slonem či hrochem. Místo toho se mi dostává prozaičtějšího vysvětlení: „To mě kousnul kůň, potvora.“