O několik dní později vstupuji do českolipského panelového bytu, v kterém se zprvu těžko orientuji. Během zouvání se o mě otře několik koček a psů. Zdravím ženu, v níž odhaduji paní domu, vyhýbám se několika dětem a přemýšlím, který z mužů v křeslech je objektem mé reportáže. Zmateně si s jedním podávám ruku, a jelikož nevím, jak hned začít, hrnu se k teráriu, které je skutečně značných rozměrů, stejně tak jeho obyvatel. "To je leguán zelený?" ujišťuji se. No, teď zrovna moc zelený není, ale jinak je zelený."
Získávám čas a pro sebe si určuji užovku červenou. Na latinský název sklípkana velikosti lidské dlaně si netroufám, stejně jako na druhový název gekončíka. Usedám do křesla, je mi nabídnuto kafe. Nejsem si úplně jist, jestli můj přítel někoho z domácích upozornil, za jakým účelem jsem přišel. Každopádně je mi dobře. Žádné formality. Mám pocit, že kdybych šel náhodou kolem a stavil se jen tak, budou se ke mně chovat stejně pohostinně. Ještě chvíli se rozhlížím. Zaujal mě obraz Franka Zappy s černou páskou, neobvyklá sbírka kazet zmíněného muzikanta, Plastiků či Výběru, vstupenka na koncert AC/DC, plechovky od piva s logem skupiny Kiss a německá helma. Dobrý, budeme si rozumět, říkám si pro sebe a konečně vybaluji, proč jsem vlastně přišel. Přecházíme na tykání a ujasňujeme si, že v reportáži nepoužiji příjmení. "Nechtěl bych o leguána přijít," zdůvodňuje své rozhodnutí Roman.
Zpočátku si připadám jako exekutor sepisující majetek, protože si chci udělat pořádek ve zvířatech, které se v bytě vyskytují. Zatímco terarijní zvířata jsou koníčkem především Romana, perským kočkám se věnuje manželka Alena, která je dokonce vystavuje. Na chvíli mám problém rozeznat od koček jednoho ze dvou psů, jenž zřejmě pobytem mezi těmito šelmami zkočkovatěl a ducáním si vyžaduje mou pozornost. Až po několika minutách, kdy už mi bylo divné, že nepřede, jsem si uvědomil, koho to mám vlastně na klíně. V dětském pokoji mi je představen potkan, který byl původně určen ke zkrmení, stejně jako dva křečci. Sbírku doplňuje párek želv nádherných. "Měli jsme toho mnohem více," pochlubí se Alena a začne vyjmenovávat gekona obrovského, sklípkany, strašilky, kraby a "nějaké" ptáky. "Taky krajtu tmavou," přidává se Roman. "Ta je vycpaná v muzeu."
Vracím se k leguánovi, který se svým výplazem dominuje obýváku. Terárium je umístěno v rohu místnosti a je to určitě nejatrativnější součást interiéru. Roman si ho stavěl sám a trvalo mu to více než půl roku. Zabrat dala především zadní stěna, jejímž základem je polystyren pokrytý pískem. Uprostřed je mohutná větev o průměru kolem deseti centimetrů. Terárium je vybaveno několika žárovkami ovládanými z panelu na přední stěně. Ptám se na rozměry, a tak se celá rodina s dalšími návštěvníky bytu pouští do složitých výpočtů. Nakonec se shodujeme, že ještěr může využívat prostor o rozměrech asi tří krychlových metrů. Když už jsme v tom měření, přeměříme i leguána - něco kolem sto třiceti centimetrů. Jistě nebyl tak dlouhý, když před čtyřmi lety dorazil z Ameriky. Roman ho získal od moravského prodejce zprostředkovávajícího ještěry přímo ze zámořských farem. "Byl tak směšně levný, že jsem neodolal," upřesňuje chovatel. "První leguán, kterého mi poslali, však ve vlaku uhynul. Mám ho již čtyři roky v mrazáku a čekám, jestli ho také nebudou chtít do muzea."
Neformální hovor se stáčí k jiným Romanovým koníčkům. Zajímá ho druhá světová válka. Literatura o této etapě dějin spolu s příručkami o teraristice vévodí knihovně. Malým pokladem je výtisk Mein kampfu z roku 1942 s českolipským znakem uvnitř. Vyjasňujeme si své postoje k aféře s jeho novým vydáním. Končíme u muziky.
Do přehrávače putuje cédéčko s Plastiky a Roman mi živě vypráví o členství ve fanclubu Zappy. Dokonce se s ním osobně setkal a má jeho podpis v občance. Neméně zajímavá je Romanova "máničkovská" minulost. "Mohl by z toho nakonec být malý příspěvek ke kulatému výročí Charty," nadhazuji, když prohlížíme fotografie z výstav režimem neprotěžovaných malířů, které se v lesích kolem Lípy pořádaly v době normalizace na Prvního máje.
Jistě by se dobře diskutovalo dál, ale Alena s čím dál tím větší frekvencí odbíhá do kuchyně, a tak se naposledy polaskám s kočkopsem a odcházím to všechno sepsat.
(Člověk mezi zvířaty 8. díl)