Můj příspěvek by neměl být jen výčtem pohárů, které tito psi pravidelně přivážejí z republikových, evropských či dokonce světových klání, ale měl by představit dalšího člověka - nadšence.
Ačkoliv jsme se pracovně setkávali několik let, slovo pes mezi námi nikdy nepadlo, a tak k onomu prvnímu slova padnutí dochází teprve v souvislosti s mou reportážní činností. Jana s rozhovorem souhlasí, přestože mi nejprve nabízí, abych vyzpovídal jejího přítele Lubomíra Königa, který především stojí za skutečností, že se Lípou prohánějí možná již desítky dlouhonohých psů, často ověnčených vavříny z chrtích dostihů. Jelikož mi opravdu nejde jen o ty psy, dávám přednost Janě a přijímám pozvání do jejího panelákového bytu.
Od začátku návštěvy je mi v patách afghánka Hera, která naprosto s přehledem pochopila, že řeč je především o ní. Spokojeně naslouchá, jak panička na úvod vychvaluje její čtyři tituly dostihové vítězky roku. Závodů se zúčastňuje od osmnácti měsíců a před sebou má zřejmě poslední sezónu. Pak ji čekají mateřské povinnosti, neboť se dostává do věku, v němž se již podle řádů amatérských klání nemůže účastnit. Koneckonců i špičkové závodnice mají hormony, o čemž svědčí její falešná březost v době mé návštěvy.
Abych pochopil, jak takové závody chrtů vypadají, nechávám si pustit videokazetu a vysvětlit některá základní fakta. U nás v Česku jsou tři závodní dráhy - v Mladé Boleslavi, Kolíně a v Lednici. Psi a feny běhají po dráze dlouhé 480 metrů, senioři mají trať zkrácenou na 360 metrů. Během roku se pořádá dvacet šest republikových dostihů, z nichž dvanáct je bodovacích. Body získávají psi na prvních šesti místech. V kategorii, v níž se závodů účastní Hera, bylo letos dvanáct soupeřek. Ve světovém měřítku byla nejlépe sedmá.
Ale vraťme se k Janě. Napadá mě samozřejmě obligátní otázka: "Jak ses k chrtům dostala?" Domnívám se, že bude následovat výčet všech možných psích plemen, přes která se dopracovávala k afghánským chrtům, ale ona přiznává, že před Herou měla jen pokojového knírače. Jednou ve škole si k ní při obědě přisedl student a zeptal se jí, jestli se nechce seznámit s jeho tátou, že je taky trochu "střelenej". Chvíli trvalo, než se "rozhýbala", ale nakonec se stalo a chrtům propadla stejně jako prý každý, kdo se s nimi blíže seznámí. Heru pak dostala k Vánocům.
Kromě závodění se s Herou věnují také canisterapii - ozdravné terapii za pomoci psů. V roce 1999 získala Jana od Pražské canisterapeutické společnosti právo přezkušovat psy a založit místní organizaci. Od té doby odzkoušela třicet psů (z toho osm afghánských chrtů) a v době největšího rozmachu terapeutické činnosti vyjížděli až třikrát týdně do různých ústavů v okolí (např. do Lindavy, zvláštní školy Dubice, denního stacionáře na Svárově, K - centra, dětského domova).
V poslední době tato činnost poněkud ustala, neboť chybí finanční zabezpečení. Z tohoto důvodu se Jana angažuje v založení občanského sdružení Canisterapie Sever, v němž by měla do budoucna vykonávat funkci předsedy.
Náš rozhovor končíme u knížek. Jana se teď živí především jako překladatelka anglicky psané literatury a je členkou Jednoty tlumočníků a překladatelů. I v této činnosti zůstává věrná zvířatům. Díky ní si můžete česky přečíst publikace pod názvem Zvířata mluví a Jak zvířata milují bližního svého. V jejím bytě však vznikly i překlady takových bestsellerů, jakými jsou romány Thomase Harrise Mlčení jehňátek a Hanibal.
Aby ukojila svou potřebu přinášet čtenářům kromě cizích i své myšlenky, sepisuje své zážitky s chrty do souboru nesoucího pracovní název Řekni to celou větou. Zatím má čtyři kapitoly a my můžeme doufat, že budeme patřit mezi její první čtenáře.
Během mé čtyřhodinové návštěvy se Hera přesunula ze svého křesla napříč celým pokojem až ke mně či spíše na mě a až nezvířecky mě donutila svou tlapou, abych ji neustále prodrbával a hladil. Nakonec snad i já začnu věřit, že pes už jen svou přítomností může léčit - aspoň tu naši trochu nafoukanou lidskou duši.