Zápisky s podtitulem Deníky 1916 – 1920 vyšly česky poprvé už v roce 1938. Překladatel tehdy ale text svévolně upravoval a cenzuroval, zejména pasáže o československých legiích v Rusku a o generálu Gajdovi. Zveličil jejich význam a vypustil zmínky o morální bídě a úpadku tohoto vojenského útvaru, který byl u nás nekriticky heroizovaný a mytologizovaný. Nový překlad původní, autentické verze vyšel loni.
Z anotace internetového knihkupectví Kosmas: „Sedmnáctiletá dcera lékaře vyrůstá obklopena láskou a bohatstvím. V předvečer občanské války a bolševického převratu si začíná psát deník, který se později stane jedním z nejdojímavějších a nejautentičtějších svědectví o rudém teroru. Neohrabané zápisky z prvních stránek postupně dozrávají, podobně jako mladá studentka. Na konci se setkáváme se statečnou mladou ženou, která na malém sibiřském nádraží odevzdává své zápisníky rakouskému válečnému zajatci vracejícímu se do vlasti. Zachytila v nich domovní prohlídky, popravy, morální chaos, vraždu carské rodiny, exodus ruské inteligence, lesk a morální bídu československých legií, ale i své první lásky a zklamání. Deníky mladičké ruské studentky přinášejí překvapivé svědectví i pro ty, kterým se zdá, že o tomto období četli snad už vše.“
V únoru 1917 se Alja například zúčastnila schůze, na které Gvozděv, „rudý student s opičí tváří“, agitoval skupinu vojáků a dělníků:
„Nuže soudruzi! Chci vám blahopřát. Lidu se brzy podaří vzít carovi a boháčům moc. V Petrohradě vyšli dělníci do ulic, nechtějí pracovat, požadují sesazení cara. Ano, milí moji, teď už nejsou poddůstojníci, mistři a páni, teď si budou všichni rovni! Buržoazie chce vést válku do vítězného konce, ale vy se nenechte obalamutit. Vezměte carovi a buržoazii moc, uzavřete mír a potom si rozdělte peníze boháčů... Nezapomínejte, že zatímco jste krváceli na frontě, buržujové seděli v zázemí a cpali se kotletami. Že vaše ženy praly pro dámy prádlo a dostávaly souchotiny. A dámy mezitím ležely na pohovkách, zpívaly cituplné písně a z nudy nevěděly, co si mají počít. A nezapomínejte, že vaše děti chodí bosé a umírají jako mouchy, zatímco jejich děti se procházejí v parku s guvernantkami a hrají si se psíky... Dobře si zapamatujte, že buržuji chtějí pokračovat ve válce, dokud nebude po všech vojácích a dělnících, aby si mohli nakonec rozdělit carské peníze, a z ciziny potom dovezou stroje a dělníky, aby vyhladili celý národ.“
Jeho slova byla hloupá a nesmyslná, ale viděla jsem, jak ohromný dojem na přítomné udělala.
Když všichni odešli, přistoupila jsem ke Gvozděvovi.
„Co jste to žvanil za nesmysly, příteli?“ zeptala jsem se.
Usmál se a řekl:
„Ach vy, moje milá slečno, snad jste si nemyslela, že revoluce se dá udělat sladkými veršíky? Ne, ne, revoluce to je krev, pomsta a destrukce! Musíme teď všechno zničit, abychom mohli vybudovat nový svět!“
A v zimě 1917 ničení opravdu nastalo:
Včera otevřeli skříňku s relikviemi patrona našeho města, aby lidu ukázali, že duchovní a církev lžou. Oficiálně oznámili, že ve skříňce nebyly žádné relikvie, ale jenom vycpaná panenka a několik zvířecích kostí; ruka, která visela ze skleněné schránky a kterou lidé líbali, byla prý jen kožená.
Otec Alexandr však z kazatelny prohlásil, že je to jen hnusná lež. Bolševici vzali relikvie sami. Večer ho lůza vyvlekla z domu, zmlátili ho a zastřelili. Bolševici říkají, že ho zabil lid, protože byl jeho lží rozhořčen. Lidé však říkají, že jim úřady slíbily celý jeho majetek, když ho zabijí, a vskutku byl v noci jeho dům vypleněný bez sebemenšího náznaku, že by se milice uráčila zasáhnout. Popovu manželku odvedli i s jejím čtrnáctiletým synem do vězení a tam je oba zastřelili.
Když slyšíte, že zastřelili toho či onoho, přeběhne vám po zádech mráz. Když to však udělají někomu, koho jste vídali denně, tak jako otce Alexandra, potom je to tak hrozné, že tomu odmítáte uvěřit. Máte pocit, že již sami přestáváte žít, jste mrtví, otupělí.
O deset dní později:
Dnes k nám přišla vdova po plukovníkovi Orlovovi, celá v černém. Vojáci na frontě ho zabili tak, že ho vyhodili do vzduchu a on dopadl na jejich bajonety. Dnes ráno za ní přišli dva členové sovětu a řekli jí, aby se přestala oblékat do smutku. Je zakázané nosit smutek na památku kontrarevolucionáře.
V září 1918:
Otce Borji Krasovského přece jen vypátrali. Za jeho smrt může jeho vlastní dcera. Vyprávěla na ulici své nejlepší přítelkyni o tom, jak ho zachránili a schovali v lesní chatě. Náhodou to slyšel kolemjdoucí čekista. Ihned děvče zatkl.
Když Borja přinesl do chaty jídlo pro otce, našel na posteli jeho příšerně zmrzačené tělo; znetvořená mrtvola jeho sestry, ubohé dvanáctileté dívky, visela na jednom rameni z háku na stropě. Byla nahá a na nohách měla přivázaná polena. Její tělo bylo pokryté strašnými ranami, pod nehty měla zatlučené hřebíky a měla odříznutý nos.
Borja je ve strašném stavu. Jeho matka se zbláznila.
„Alja Rachmanovová, vlastním jménem Galina Džuraginová (1898, Kasli, Rusko – 1991, Ettenhausen, Švýcarsko) pocházela ze šlechtické rodiny. Byla výraznou představitelkou první vlny ruských exilových autorů. Dětství a mládí strávila v uralském městečku Kasli. Začátek občanské války v Rusku přinutil její rodinu k útěku na Sibiř, kde se provdala za rakouského válečného zajatce Arnulfa von Hoyera. Krátce po svatbě museli manželé opustit sovětské Rusko. S malým synem se usadili nejprve ve Vídni, později v Salzburgu. V meziválečném období vydává Galina pod pseudonymem Alja Rachmanovová své deníky. Ve třicátých letech vycházejí ve třech svazcích: Studenti, láska, Čeka a smrt; Manželství v rudé bouřce (česky v létě 2013) a Mlékařka v Ottakringu. Stávají se bestsellery a téměř okamžitě po vydání jsou přeloženy do více než dvaceti jazyků. Po smrti syna na konci druhé světové války vydává knihu Jurka, jeden z mnoha. Následuje ještě čtenářsky úspěšný román Továrna na nového člověka a životopisy různých významných ruských osobností. V roce 1945 Rachmanovová s manželem znovu prchají před sovětskou mocí, tentokrát do Švýcarska. Její manžel zde v roce 1971 umírá, za dvacet let po něm i ona. Alja Rachmanovová odpočívá na salzburském hřbitově po boku manžela a syna.“
Podle informace z doslovu se k nám tento překlad dostává klikatou a dobrodružnou cestou, začínající kdesi v česko-polském pohraničí: „Při pálení zakázaných knih z obecní knihovny slezského městečka začátkem padesátých let se jedné dívce podařilo zachránit z haldy ´odsouzených knih´ kromě Masarykových spisů i jeden exemplář deníků Rachmanovové. V ohmatané červené textilní vazbě, s pěticípou hvězdou na zažloutlé, skvrnité předsádce je tato kniha jednou z mála, které vnučka této dívky nikomu nepůjčuje. Věří však, že nový český překlad najde své publikum.“
Otřesné memoáry ruské studentky by si měli přečíst především lidé, kteří ještě dnes naivně věří všemožným revolucionářům a populistům, a touží po vládě silné ruky, která konečně zavede „klid a pořádek“. Právě ti ale podobné knihy nečtou, bohužel.