Program letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica se již dostal do své druhé poloviny. Z jeho nabídky posledních dní jsem si vybral tři koncerty, které měly společného vokálního jmenovatele. Ve všech třech se objevil mužský zpěv, každý byl ale přitom docela jiným zážitkem.
Během svatováclavských večerů se již po několik let program festivalu odehrává v kostele svatého Vavřince v Jezvém. Svatováclavská tématika ctěna nebyla, ale rozhodně to nebylo na škodu, ve večeru věnovaném hudbě vrcholného baroka vystoupil za doprovodu německého varhanisty Michaela Ebertha americký sopranista Robert Crowe.
Mužský soprán je dnes velice vzácnou disciplínou a jakkoliv byl koncert a výkon Roberta Crowa excelentní, nutno k dojmu z večera přidat i přívlastek kuriózní. V období baroka byl naopak sopránový zpěv z úst mužů běžný element splňující nejvyšší estetické normy. Barokní kulisy kostela svatého Vavřince ladily s repertoárem, přestože v něm oproti středoevropskému baroknímu měřítku bylo místo i pro kusy výrazně světské.
S kostelem a duchovnem spojoval večer varhanní doprovod profesora Ebertha. Tento vynikající odborník na starou hudbu se zároveň přičinil o nevšední zážitek. Kromě svých, řekněme cestovních, varhan zahrál také na varhany kostela v Jezvé, které v úvodu koncertu označil za malý klenot místního kostela, jenž by jistě byl hodný restaurování. Tím, že se profesor Eberth posadil neplánovaně za místní varhany, nevědomky podpořil jednu ze základních myšlenek samotného festivalu, kterou je v lidech probouzet hrdost na své obce, jejich minulost a odkaz. Vyhnání pavouků z kostelních varhan v tomto smyslu bylo symbolické.
Výkon Roberta Crowa byl, jak již bylo zmíněno výše, vynikající, jeho hlas nádherně intonoval, vibroval v prostoru a postupně si získal všechny posluchače, a tak nakonec došlo k něčemu, nač nejsme při koncertech v kostelech tak docela přivyklí, k výkřikům bravo a aplausu ve stoje.
Dalším místem, na které jsem se letos za festivalem vydal, byl kostel svaté Barbory nedaleko Zahrádek, kde společně vystoupili barytonista Tomáš Král a teorbista Jan Krejča. Místo samo má v sobě tichý, důstojný i malebný génius loci. Program večera i dojem, který měl přinést, pro mě byl velkou neznámou, přestože jeho protagonista Tomáš Král na festival Lípa Musica vystupoval už několikrát. Naposledy zpíval bas v Mozartově Requiem na závěrečném koncertu. A v tom byl právě můj problém, jako basista mě totiž Tomáš Král nikdy nepřesvědčil, v programu zahrádeckého koncertu byl ale uveden jako barytonista. Řekl bych, že mu tato hlasová poloha sedí více, alespoň podle dojmu, jaký na mě tento večer učinil. Nezapřel v sobě dobré školy, z nichž viditelná byla i škola operní, které lze přičíst kvalitu přednesu repertoáru a doslova věrné zahrání emocí obsažených v textech písní.
Hudebně se jednalo o almu mater barokní tvorby, neboť ponejvíce zazněla díla z florentské cameraty, jejíž členové v šestnáctém století barokní hudbu formálně vymezovali. Poměrně veselý a energický repertoár byl podán velice precizně.
Velice zajímavým bodem programu letošního ročníku byl také nedělní koncert v Kravařích. Zde vystoupil mezinárodně vysoce hodnocený německý vokální soubor Stimmwerck. Zpočátku jsem se obával návštěvnického fiaska. Jako, sice jen krátký čas, místního, by mě mrzelo, kdyby byl kostel během tak zajímavého večera poloprázdný. To se naštěstí nestalo, i když bych kravařských rád viděl v publiku víc. Dramaturgie festivalu sem odvážně poslala špičku pro hudební fajnšmekry, ale na druhou stranu byl repertoár večera na venkovský koncert, řekněme, málo popový, srovná-li se to například s Vivaldiho Čtverem ročních období, které zde bylo uvedeno loni.
Přitom za čtyři roky, během kterých festival zblízka sleduji, mě z čistě vokálních souborů stejně jako Stimmwerck nadchl snad pouze soubor Martinů Voices, jehož členů je na podiu přinejmenším jednou tolik. Čtyři členové Stimmwercku dohromady tvoří silný sourodý zvuk, vyzařující dokonalý soulad. V některých pasážích programu, na kterém byly zčásti písně německé renesance a zčásti písně soudobých skladatelů, mocný souzvuk hlasů zněl ne nepodobně varhanům. Pro nepoučené diváky, mezi které se počítám, večer otevřel zcela nové dimenze sborového zpěvu, zejména pak v modernistických skladbách Arvo Pärta či Sylvana Bussottiho. Arvo Pärt je skladatelem, jehož dílo se mihne takřka každým ročníkem festivalu, naposledy to bylo letos během vystoupení Pražského komorního baletu. V Kravařích zazněla jiná z jeho hluboce duchovních děl, která zapadla skvěle do tématiky večera, jehož podtitul zněl Im Himmel frei, učinila jej plnějším.
Ze třech vokálních programů festivalu, které jsem v posledních dnech navštívil, byl právě ten nedělní kravařský tím, který u mě vyhrál, a možná to tak bylo i u publika, kterému jakoby se chvíli po doznění potlesku nechtělo vstávat a jít domů.