Jeden známý se před časem odstěhoval do Nového Oldřichova a říkal, že nechápe, proč tam ještě někdo nezačal dělat festival filmů Oldřicha Nového. Podobnou logikou a optikou by se dalo uvažovat i nad tím, proč se v Jezvé nekoná žádný jazz. Stejnou otázku si položili možná i pořadatelé Lípy Musicy, když na svatováclavský koncert do Jezvé pozvali jazzový vokální soubor Skety.
Tradicí koncertů v Jezvé bývá programová vzpomínka na svatého Václava a ani tentokrát, snad poněkud překvapivě vzhledem k interpretovi, tomu nebylo jinak. O tom ale později. Soubor Skety potřebuje k životu jazz tak jako ostatní vzduch a už proto bylo od prvních tónů jasné neklasické zadání večera, jehož rytmus udával charismatický beat boxer a basista bez basy Petr Wajsar.
Neklasickému zadání odpovídalo i nazvučení. Skety si na cestě k publiku pomáhaly mikrofony, což docela nekorespondovalo s kostelním prostředím. Jeden by si řekl, že se koncert s mikrofony mohl odehrávat klidně někde v divadle nebo v kulturáku, že zkrátka kostelní charisma nebylo využito pro čistě akustický přenos. Možná je to ale jen kulturní provinčnost. Ostatně duchovní složka hrála v repertoáru večera také výraznou úlohu.
Hlasové schopnosti zpěváků, jejich artikulace a hlavně vzájemná sehranost byla na vysoké úrovni. Ženské vokály měly příjemnou barvu a žánru sedělo i posazení mužských hlasů, které měly ve třech velmi slušné a bohaté interpretační schopnosti. Celému ansámblu nechybí smysl pro hudební vtip a jistý nadhled, bez nějž není žádný jazz.
Nejvýraznější postavou souboru je přes skvělé ženské osobnosti Petr Wajsar, který a cappella souboru vytváří onu neexistující kapelu. Je to vynikající zjev vytvářející hutný backround pro všechny ostatní hlasy předávající si postupně sóla. Na druhou stranu by se dalo v nadsázce řící, že v případě nemoci by Wajsara zastoupil slušný kontrabasista a klávesy. Bez nich nebo bez Wajsara by ale soubor byl docela jiným tělesem.
V seznamu skladeb byla celá řada čísel, které vysloveně překvapily a souboru přitom seděly velmi dobře. Takovým kusem bylo například Medley od Pink Floyd, která ukázala v širší paletě možnosti souboru. Čistě krásnou skladbou byl také Lil´ Darling od Neala Heftiho. S repertoárem se dalo vůbec cestovat v čase, často jsem se během koncertu cítil jako v soundtracku nějakého podivného amerického filmu z padesátých let. Znovu jsem se ptal sám sebe, pro se celá akce koná v kostele, když přišla skladba Václavák, která je, alespoň v úvodu, variací na starý svatováclavský chorál. Byla to svérázná pocta světci, ale bylo na něj vzpomenuto. Těžko říci jak by ji přijal, ale publikum skladbu akceptovalo velmi dobře, stejně jako celý koncert.
Náročnému divákovi možná přišel zážitek příliš jednostranně bezstarostný a plochý, jako zmíněný soundtrack, ale podstatou je, že spokojení byli všichni ti, kteří chtěli vidět při akci a zábavě velmi zajímavé a osobité zpěváky. Navíc Skety citově ploché nebyly. Dokázaly se dojmout při interpretaci skladby Our Father od nedávno zesnulého skladatele Karla Růžičky, při skladbě Oh Lordy známé ze starého dobrého alba Play od Mobyho dostaly zase publikum plně pod vliv svého groovu. V tom příjemný sváteční koncert vyvrcholil.
Tomáš Cidlina
foto: Lukáš Pelech Atelier