O minulém víkendu se Mezinárodní hudební festival Lípa Musica nemálo nacestoval. V pátek a v sobotu zavítal do Železného Brodu a do Hrádku nad Nisou, kde pod vedením Davida Ebena vystoupila se svým novým programem návštěvníkům z minulých let známá Schola Gregoriana Pragensis.
Já jsem si z obou koncertů vybral ten sobotní, který hostil Chrám pokoje v Hrádku nad Nisou. Samotný příjezd do města přes místa, kde v létě řádila rozvodněná Nisa, příliš utěšený pohled neskýtal. Už proto bylo dobře, že kultura, se kterou festival objíždí mnohdy zapomenuté kostely v severních Čechách, zavítala právě sem. Schola Gregoriana Pragensis zde před zaplněnými lavicemi kostela předvedla svůj nový program, který kopíruje i její poslední desku, s názvem Dialog lidského hlasu a strun.
Lidskému hlasu zde byli partnerem ke konverzaci na violoncello hrající Jiří Bárta a harfenistka Kateřina Englichová. Tyto dva umělce v jedné skladbě doplňoval ještě jakoby z jiného světa přicházející vibrafon, který pomocí dvou kontrabasových smyčců ovládal David Řehoř.
Na úvod první části koncertu s podtitulem Chvála jednohlasu zazněla v podání Jiřího Bárty věta ze Suity č. 4 pro sólové violoncello od Johanna Sebastiana Bacha, která je asi jednou z nejklasičtějších a pro obecenstvo nejlehčeji stravitelných violoncellových skladeb. Touto brilantně zahranou kompozicí připravil Jiří Bárta půdu pro Scholu Gregorianu Pragensis, která přišla před diváky za zpěvu prastaré duchovní písně Cantemus Domino. Stejně tak další z předvedených písní spadaly do žánru klasických gregoriánských chorálů. Jakkoliv je mezi gregoriánským chorálem a Bachem propast několika století, v žádném případě to neznamená, že by skladby nemohly zaznít vedle sebe během jednoho večera. Oba styly hudby, středověký zpěv i bachovské baroko, jsou založeny na hlubokém náboženském prožitku a posluchačům své doby nabízely ta nejvyšší duchovní východiska.
Odvážněji a invenčněji vstoupili muzikanti do další části koncertu s podtitulem Reflexe a meditace. V té naznačila Schola další cesty, jakými se může gregoriánský chorál ubírat v současnosti a vymezovat se tak vůči strnulosti, jakou by od něj někdo očekával. A je pravdou, že do této druhé části večera se muzikanti pustili s velkou energií a jaksi bez varování před řadami diváků spustili o poznání náročnější hudbu estonského skladatele Arvö Parta. Jeho skladbu Fratres upravenou pro violoncello a harfu zahráli Jiří Bárta a Kateřina Englichová. Tato skladba ostatně zazněla na koncertě hned dvakrát, poprvé instrumentálně, podruhé si violoncello Jiřího Bárty ve třetí části koncertu vyprávělo se sborem mužských hlasů.
V rámci druhého koncertního dialogu zazněla kromě středověkých nápěvů i skladba Miserere od Pawla Szymańského, který je dalším důkazem propojení téměř tisíc let starého gregoriánského chorálu s hudebním světem dvacátého století. Zvuk, který společně vytvořil chorál s violoncellem, harfou a vibrafonem, by jaksi známý a přitom naléhavý, těžký a přemýšlivý. Situaci však s grácií odlehčila v závěru druhé části Kateřina Englichová, která v Interludiu pro sólovou harfu od Benjamina Brittena uklidnila vibrafonem rozjitřené smysly posluchačů.
Ve třetí části koncertu došlo na setkání minulého se současným. Kromě zmíněné skladby Fratres Arvö Parta zde zaznělo například tříhlasné čtení Primo Tempore podle českého pramene ze čtrnáctého století. Tento zpěv opět doprovázel violoncellovými improvizacemi Jiří Bárta, který tak zajišťoval propojení středověkého světa se současnou harmonií.
Během pátečního a sobotního večera tak došlo k prolnutí starého středověkého světa se současností. Tato odvážná fúze však byla na poslech méně náročná, než se může na první pohled zdát. Gregoriánský chorál byl v dějinách ojedinělým duchovním prostředkem, který spojoval evropskou kulturu raného a vrcholného středověku od jižní Francie až po Pobaltí. Snad už proto, přestože jej dnes málokdo zná, nepůsobí v našem uchu cizorodě a naopak je velmi snadné vpustit jeho zvuk do hlavy a podlehnout jeho přísné laskavosti.