Radek Baborák po patnácti letech působení na postu sólo hornisty v orchestrech Berlínská filharmonie, Mnichovská filharmonie, Bamberští symfonikové a Česká filharmonie opustil zajištěnou existenci orchestrálního hráče a vydal se na dráhu koncertního hornisty a dirigenta. Přirozeně tím navázal na tradici sólistů-dirigentů, kteří chtějí realizovat své hudební sny a vize nejenom pomocí nástroje, ve kterém vynikají.
Od roku 2008 dirigoval orchestry jako Pražský symfonický orchestr FOK, PKF-Prague Philharmonia, Rýnskou státní filharmonii Koblenz, Georgische Kammerorchestra Ingolstadt, Tokyo Philharmonic Orchestra a další. Radek Baborák je zakladatelem a dirigentem orchestru Česká Sinfonietta, s nímž letošní rok zahájí výroční 15. ročník MHF Lípa Musica v srdci festivalu, v bazilice Všech svatých.
Na festivalu Lípa Musica jste se již v minulosti několikrát představil. Jaké na to máte vzpomínky?
Na tyto koncerty mám já i moji spoluhráči ze souboru hezké a pozitivní vzpomínky. Skvělé publikum, výborná organizace a ojedinělé prostory, kde jsme hráli.
V letošním roce se na Vás naši posluchači mohou těšit hned dvakrát. Ujmete se zahájení v roli sólisty i dirigenta svého orchestru a později se představíte ještě na jednom z komorních koncertů. K zahajovacímu koncertu jste přizval trio významných německý umělců – Clara Dent, Bence Bogányi a Pirmin Grehl. Co vás přimělo k výběru právě těchto umělců?
Tito sólisté jsou zároveň mými dobrými kamarády, hrají pravidelně jako první hráči České Sinfonietty a patří ke špičce ve svém oboru. Jsou to vítězové mezinárodních soutěží, sólisté, ale rozhodující je náš společný pohled nejenom na profesní záležitosti, ale i jejich ochota pomoci mému orchestru. Myslím, že skutečnost, že v Čechách vystupují i pedagogicky na Letní fagotové akademii, je velkým obohacením a inspirací pro českou dechovou školu.
Česká Sinfonietta je relativně mladý orchestr, který si již dokázal vydobýt značné renomé. Jak těžké je v dnešní době budovat a rozvíjet orchestrální těleso?
Na tuto otázku není snadné krátce odpovědět, protože vhled do této problematiky vyžaduje znalost našeho hudebního světa. Renomé se podařilo vydobýt hlavně díky nasazení všech členů, kteří jsou mimořádně talentovaní a pracovití a na koncertech s Českou Sinfoniettou hrají s plným nasazením, jako by šlo o jejich muzikantskou čest. Toto je možné díky kombinaci mladých sólistů – koncertních mistrů (Karvay, Mráček, Bačová), zkušených komorních hráčů, za všechny budu jmenovat violistu Karla Untermüllera, českých hudebníků působících v nejlepších orchestrech, jako jsou např. Mnichovská filharmonie, Concertgebau Amsterdam, a mých přátel z ciziny, většinou hráčů na dechové nástroje. V této fázi České Sinfonietty hrajeme na festivalech, nemáme pravidelnou abonentní řadu, protože snaha o její zavedení se ukázala z mnoha důvodů, zvláště ekonomicko-managerských, jako neuskutečnitelná. Když to řeknu lidově, je tady hodně slimáčků a málo kapustičky a proti státním, městským orchestrům, které nabízejí tradici, není lehké konkurovat pouze kvalitou. Hlavní problém jsou nesmyslně drahé pronájmy koncertních sálů, kterých je málo a jsou prakticky stále obsazené. Ale to je jen střípek z celé mozaiky, kterou jsem měl možnost po mém návratu poznat.
Jaké máte s Českou Sinfoniettou ambice do budoucna?
Ambicí a motorem je překračovat standard, na který jsou posluchači navyklí, a vtáhnout je do skladeb, které v ten neopakovatelný časoprostor koncertů slyší, a pokud možno při tomto výletu do fantazie s Českou Sinfoniettou něco prožijí.
V poslední době velmi často kombinujete hru na lesní roh s dirigováním. Co Vás vůbec přimělo k tomu chopit se dirigentské taktovky?
To je souhra mnoha věcí. Je to logické pokračování mojí orchestrální praxe, komorních projektů, pedagogické činnosti. Myslím, že každý instrumentalista by si měl dirigování a vedení orchestru zkusit, aby věděl, co je na tom snadné a co je složité. Pro mě je naprosto zásadní, že se mohu intenzivně zaobírat hudbou, kterou miluji a která je smysluplná. Dát jí řád, který respektuje to, co tam skladatel napsal. Pro někoho to jsou detaily, ale pro někoho naprosto zásadní otázka života.
Coby hornista jste dosáhl úžasných úspěchů v sólové i orchestrální oblasti. Máte v tomto směru ještě vůbec nějaká nesplněná přání?
Mojí snahou je nalézat pro lesní roh nové obzory, iniciovat třeba i trochu bláznivé projekty. Takže moje přání je, aby se podařilo najít energii, jak je uvést v život. Doufám, že budeme pokračovat, hlavně s Baborak ensemblem a spřízněnými skladateli, na nových úpravách třeba Gerschwina, ale i Bacha nebo Brucknera.
Stojíme na prahu nové sezóny, jaké zajímavé projekty Vás v ní čekají?
Je jich opravdu mnoho, ať už jako dirigent nebo hornista se rozhodně nebudu nudit a budu se těšit, že některé z nich budu moct zahrát i na festivalu Lípa Musica.
Na závěr odhlédněme od hudby. Lípa Musica je bytostně spjata se severočeským regionem, jaký k němu máte Vy vztah?
Já jsem se do severočeského regionu dostal díky rodině mojí manželky, která má chalupu na Děčínsku, v Srbské Kamenici, takže díky výletům po okolí mám možnost tento zvláštně podmanivý kout české země poznávat více než 20 let. Je to kraj zvláštní, tak odlišný od Pardubicka a Polabí, ze kterého pocházím. Ale je nesmírně romantický a mystický.
Lípa jásá, 14. 9., 19:00, klášterní bazilika Všech svatých, 300 Kč
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr, K. 297B / Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 2 D dur, op. 36
Změna obsazení: Sophie Dartigalongue – fagot, Viola Wilmsen – hoboj, Pirmin Grehl – flétna (Německo), Radek Baborák – lesní roh / Česká Sinfonietta / Radek Baborák – dirigent