Dnes je 25. 11. 2024
svátek má Kateřina

Biberovou síní zavanul duch jižní Francie

Útulný prostor Biberovy síně v ambitu augustiniánského kláštera v České Lípě nechal při sobotním koncertu naplno vyniknout středověké písně o lásce, vášni a smutku v podání uznávaných sopranistek Hany Blažíkové a Barbory Sojkové.

Původně barokní kaple Nejsvětější trojice byla v sedmdesátých letech minulého století zrekonstruována a upravena v ryze koncertní takzvanou Biberovu síň. Dochovalý barokní oltář s dominantním obrazem jezuitského malíře Ignáce Raaba však v interiéru stále upomíná k původním účelům prostoru. Srdce ambitu tak mohlo rozkvést nejen písněmi plných, slovy protagonistek, hlubokým smutkem a nezměrnou nadějí, nýbrž i jejich krásou.

Obě interpretky patří k hvězdám na poli interpretace středověké, renesanční a barokní hudby. Z jejich podání tak čišela jistota a pozorné publikum se skrze libé tóny snadno přeneslo do dob trubadúrů jižních svahů Francie přelomu 12. a 13. století, kteří pěli o slávě křižáckých výprav, ale i toužebných vzpomínkách na lásku při válečném tažení.

Koncertní vystoupení bylo dotaženo k dramurgické dokonalosti. Náladu úvodní písně nechaly sopranistky vyniknout a capella za dveřmi kaple v chodbách ambitu. Entrée tlumeně ozývajícího se, leč v chodbách mohutně se nesoucího dvojhlasu za zády sedících diváků dívajících se na osvětlený oltář působivě navodilo atmosféru nadcházejícího koncertu. Po nástupu začalo duo interpretek vyprávět trubadúrské příběhy prostřednictvím jednadvaceti písní ze svaté války, a to nejen skrz své hlasy, nýbrž i za pomoci nástrojů, které divákovi navodili dojem stroje času.

Hana Blažíková patří mezi světově uznávané sopranistky. Již její samotný koncert by patřil k hvězdným položkám programu festivalu. Během koncertu důvěřovala doprovodu gotické harfy, na níž hrála s lehkostí sobě vlastní a jen v pár písních vyměnila lyrický nástroj za malý buben a jeho tepem navodila v posluchači dojem vojenského tažení. Barbora Sojková využívala kromě harfy i ryze středověký nástroj, a to takzvané psaltérium, strunného předchůdce loutny. Na psaltérium, které plnilo úlohu něžného sólového nástroje, drnkala Sojková prsty, jindy v řádu dobového úzu husím brkem. 

Psaltérium, nástroj nám známý ze středověkých rytin, maleb a z filmového muzikálu Noc na Karlštejně, původně sloužil k doprovázení četby žalmů. I zde tklivě doprovázel písně, které vypovídaly nejen o toužebných láskyplných vzpomínkách.

Stejně jako začátek koncertu i závěr měl svůj jedinečný okamžik. Do závěrečné, bubnem rytmizované písně, nastoupil znenadání do ženské souhry mužský prvek, hlas z publika, který nejednoho diváka vytrhl ze zasněné nálady. V zadní řadě byl pro tuto příležitost připraven neavizovaný host, přítel obou protagonistek, který navštívil koncert. Spontánní okamžik, který vrátil trubadúrskou píseň do úst muži, jakožto hlavnímu autorovi těchto skladeb. Dramaturgickou perličku nemohlo publikum po jejím skončení ocenit jinak než mohutným potleskem a vyžádáním přídavku.

“Jsem šťastná i smutná, že je to za námi,” zhodnotila vystoupení Hana Blažíková. Šťastná, že se koncertní set s bravurou vydařil, a smutná, že skončilo toto výjimečné setkání dvou jedinečných žen, interpretátorek středověké hudby. Tato slova musela cítit po koncertě i většina spokojeně odcházejících návštěvníků.