Kdysi celistvá ulice Lužická byla rozdělena stavbou dopravní přeložky ve směru na Nový Bor otevřenou v roce 1972. Pojmenování Lužická byla ponecháno v části nad zemědělskou školou, kde cesta pokračovala dále k úpatí kopce Špičák. Jiný Špičák, tentokráte sídliště, tento zbylý kousek vlastně pohltil, i když je cesta s pozůstatky aleje jasně rozeznatelná i mezi současnou zástavbou. Spodní část ulice nebyla ani po rozdělení přejmenována, stalo se tak až po dostavbě hlavní telekomunikační budovy a sídla spojů, ať již je provozuje jakýkoli majitel. Objekt byl uveden do provozu v roce 1987 a okolo vedoucí ulice byla opatřena jménem U Spojů. Před budovou je umístěno umělecké ztvárnění komunikace a dnes si již málokdo vzpomene, že stříbrná „obruč“ byla původně ve vodorovné poloze.
Tato cesta je prastarou cestou do Lužice, která protínala v jihoseverní orientaci Českou Lípu a odnepaměti tvořila pomyslnou osu města v tomto směru. Zde se cesta kolem hřbitovní zdi stáčela mírně k východu, čímž se zmírnilo stoupání cesty pod Špičák a ulevilo se tak tažné zvěři. Trasa dále pokračovala kolem Bukovan pře Chomouty do Sloupu, dále do Jablonného a Žitavy. Směr trasy se změnil až s vybudováním nové císařské silnice v roce 1806, která vede přímo vzhůru a je dnes Mariánskou ulicí. Původní cesta na okraji Mariánského předměstí ovšem nezanikla a do roku 1879 byla nazývána ulicí Ke Špičáku a po tomto roce Pod Špičákem. Přejmenování na ulici Lužickou bylo provedeno v roce 1945.
Do bývalé Lužické ulice se vcházelo z prostoru mezi školou a kostelem Narození Panny Marie. Tento plácek byl pojmenován 15. února 1905 Schillerovým náměstím u příležitosti stého výročí úmrtí tohoto německého literáta. Od roku 1945 nese toto místo jméno Palackého náměstí. Z tohoto prostoru je také pořízen následující snímek, na kterém jsou po pravé straně vidět malé, maximálně patrové a nikterak honosné domky převážně tkalců a nádeníků, které byly zbořeny před stavbou telekomunikační budovy. Z původní zástavby nízkých domků sahající téměř až k zemědělce se do současnosti dochoval pouze jeden dvojdomek na levé straně ulice. Dnes je minimálně zvenku nádherně opraven a je opravdovým příkladem toho, že i takzvaně chudinské domky, jak byly kdysi označovány, mohou vypadat velice pěkně a příjemně. Konkrétně zde v kontrastu s vedle strašící vilkou, kdysi jistě výstavnou.
Pohled do Lužické ulice v roce 1948:
Z Palackého náměstí ke spojům 9.3.2008:
Budova na snímku vlevo, stojící v klínu mezi ulicemi, je bývalý hostinec s bohatou historií. První zmínka o hostinci je z roku 1755 a v roce 1835 je Gasthaus Zur goldenen Krone, tedy hostinec U Zlaté koruny, popisován jako zájezdní s dobrým sklepem a velkými možnostmi. Tehdy byl majitelem František Fousek a hostinským Dominik Hořice. Proto možná nepřekvapí, že v roce 1865 byl zde založen spolek Česká beseda, který zde získal v patře i spolkové místnosti. Ale brzy je byli nuceni opustit. Zajímavostí je zápis z městské rady z 5. března 1880, kdy rada uděluje hostinskému od Zlaté koruny Františku Lacinovi důtku za to, že zaměstnává prostitutku Terezii Lehnertovou, a hrozí odebráním hostinské licence při neuposlechnutí. K hostinci patřil také prostorný sál, kde se konalo mnoho společenských akcí. Podnik zřejmě dobře prosperoval, jelikož roku 1882 byl přestavěn a rozšířen. Prosperitě jistě napomáhal tehdejší velice živý spolkový život a zdejší místo hojně využívaly i přes nepřízeň německých úředníků spolky ryze české. Jak naznačuje zpráva o další události. Dne 3. února 1884 se zde konala ustavující schůze českého dělnického čtenářského spolku za přítomnosti 70 delegátů z českých, ale i německých, dělnických spolků i z jiných míst. Slavnostní projev předsedajícího krejčího Dražila byl přítomným policejním komisařem zakázán. Stejně tak i čtení dopisu od „radikálů“ z Františkova. V roce 1902 byl sál znovu přestavěn, ale již roku 1910 byl zrušen a vybudovány zde obytné místnosti. Po roce 1920 se pro hostinec používá zkráceného názvu U Koruny, bez přívlastku zlaté. Do roku1928 zde byly i hostinské pokoje, které byly po tomto roce přeměněny na úřední místnosti, a v domě působila do konce války již jen hospoda. V dobách nemotorických byl hostinec také stanicí dostavníku, který odjížděl pravidelně ráno v 9 hodin do Prahy, kam dojel v 18.45. Na poválečném snímku mne zaujala neexistence vzrostlého stromu v kulaté špici před budovou, myslím že lípy, který byl před pár lety jako vzrostlý jedinec k nevoli mnohých pokácen. Zřejmě tedy nebyl tak starý, jak se mohlo na první pohled zdát, i když škoda každého vzrostlého stromu bez ohledu na jeho stáří.
Stránky autora naleznete zde.