Dnes je 24. 11. 2024
svátek má Emílie

Zouhair Jalloul: Bez tradice to nejde

Regionální skláři a produkty jejich práce proslavili sever Českolipska. Po staletích jejich činnosti se sklo z Nového Boru stalo synonymem pro řemeslnou a uměleckou zdatnost našich předků. Díky nim se české sklo prosadilo na všech světových trzích a dělalo republice dobré jméno.

Snad nic nepostihlo české skláře tolik, jako poslední léta, během kterých se potýkali s celou řadou ekonomických problémů. V poslední době se snad začíná blýskat na lepší časy. Nejedna sklárna vstává z popela a znovu soutěží o exkluzivní zakázky po celém světě.

Zajímavou osobností, která v několika posledních dekádách spoluurčovala cestu českého skla, je Zouhair Jalloul, který se ve sklářském průmyslu pohybuje více jak čtyřicet let. Zouhair Jalloul pochází původně z Libanonu. V roce 1968 promoval na Vysoké škole ekonomické v Praze v oboru mezinárodních ekonomických vztahů. Hned po studiích se stal zástupcem Skloexportu, pod jehož křídly prezentoval a prodával české sklo do celého světa. Mezi jeho zákazníky patřily panovnické rody arabského světa, dodával svítidla do svatých míst v Mecce a jeho vázy dostali darem otec i syn Georgeové Bushové i Bill Clinton, Jean-Claude Van Damme či módní návrhářka Blanka Matragi. „Konec Skloexportu bylo to nejsmutnější, co české skláře mohlo postihnout. Byl to podnik, který vyvážel do celého světa a měl padesátileté zkušenosti,“ vzpomíná Zouhair Jalloul.

V posledním roce se po finančních těžkostech minulých let vrací Zouhair Jalloul k navrhování a designu. „V současné době už děláme jenom exkluzivní věci. Když děláte levné věci, řemeslná úroveň upadá. Dnes se však opět pomalu zlepšuje,“ vysvětluje.

Během posledních let pracuje Zouhair Jalloul na knize, která mapuje historii českého sklářství očima člověka, který jeho produkty vyvážel do zahraničí a setkával se po celém světě s pozitivními ohlasy na české sklo. Kniha, která by měla vyjít v průběhu příštího roku, ponese název Tradice českého skla přežije a budou v ní obsaženy vzpomínky autora na setkání s význačnými lidmi, kteří se zasadili o dobrou pověst českého skla ve světě.

Zajímavé je vyprávění o Billu Clintonovi, kterému Václav Klaus věnoval během jeho návštěvy v Praze vázu ze skláren Zouhaira Jalloula a jež měla větší úspěch než saxofon, který dostal prezident Clinton od Václava Havla. Jiná historka čtenáře zavede do Dubaje, ve kterém v době vyprávění Zouhaira Jalloula nestálo nic než poušť a kde společně se svým bratrem montovali osvětlení v paláci sultána. „V knize píšu o tradicích, protože bez tradice to nejde, musíme se vrátit do historie, i když Čína zaplavuje svět levnějšími výrobky, kvalita a nápady jsou zde,“ popisuje výjimečnost českého skla Zouhair Jalloul.

V současné době je Zouhair Jalloul poradcem ve firmě Egermann, kde právě pod jeho vedením dokončili vzorky pro královskou rodinu v Saúdské Arábii. „České sklářství se opět zdvihá. V posledních dvaceti letech zkrachovala celá řada vynikajících sklářských podniků v regionu. Bylo to dáno špatnou státní politikou, která dostatečně nepodporovala zaměstnavatele, ale také pasivností bank, které v České republice nejsou dostatečně flexibilní, jak by pro výrobu bylo třeba,“ říká Zouhair Jalloul a dodává, „pokud firma zaměstnává pětadvacet a více lidí, musí dostat od státu úlevu na daních, jinak lidi ztratí práci, a to sebou nese, jak říkal můj oblíbený politik rakouský kancléř Bruno Kreisky, alkoholismus, rozvody a kriminalitu, kde je práce, tam je sociální situace stabilizovaná.“