Zdeněk Rydygr je majitelem firmy zabývající se výrobou papírového zboží, provozuje muzeum, staví letecké modely, zajímají ho bitvy od osmnáctého do dvacátého století, veteránská auta, zbraně, píše knihy a v neposlední řadě je i zastupitelem Zákup coby nezávislý.
Jako většina Severočechů jeho věku se zde nenarodil, pochází z Hradce Králové. Když končil vysokou školu strojní a textilní v Liberci, obor balicí a polygrafické stroje, rozhodl režim, že studentům stačí čtyři roky studia – tím pádem na řadě škol končily naráz dva ročníky. „Ani vyspělá socialistická ekonomika nebyla schopná takové množství inženýrů vstřebat, takže byla rvačka o místa,“ komentoval situaci Zdeněk Rydygr. „Dělal jsem v Zákupech diplomovou práci a dostali jsme zde i s manželkou, která vystudovala stejný obor, práci a byt, tak jsem skončil tady.“
V OPMP – Okresním podniku místního průmyslu Mimoň pracoval od roku 1981. V roce 1986 se stal vedoucím provozu. Po privatizačních zmatcích na začátku devadesátých let, kdy o podnik nejprve projevil zájem německý podnikatel Armin Nitschke, se Zdeněk Rydygr stal jedním z pěti společníků společnosti PVO s.r.o., která továrnu 21. března 1994 koupila.
Jak jsem již napsal, jedním z koníčků Zdeňka Rydygra je historie. Vydal několik publikací, ta s názvem „Historie výroby vánočního masopustního a karnevalového zboží v Zákupech“ je věnována jeho společnosti. Takto popisuje, jak se nakonec stal jediným vlastníkem: „Počátkem ledna 2001 vznikly ve vedení společnosti různé názory na výši základního jmění a další směřování společnosti. Roman Kotyza spolu s Ligna Praha zablokovali platby za export a schválení provozního úvěru, část exportní výroby dokonce zrealizovali jinde. Pro nedostatek finančních prostředků museli zůstat pracovníci továrny měsíc doma za šedesát procent platu, společnost ztrácela zakázky a zákazníky. Pro bezvýchodnou situaci firmy navrhli zbývající dva společníci svůj odchod za odpovídající výplatu podílů nebo pak návrh na konkurz se spravedlivým vypořádáním všech společníků. Pro jejich neústupnost došlo v květnu k obratu a od 15. srpna 2001 vlastnili společnost Mgr. Josef Doubrava a Ing. Zdeněk Rydygr… V roce 2005 odešel ze zdravotních důvodů do starobního důchodu Josef Doubrava a odprodal svůj podíl dnes jedinému majiteli Zdeňku Rydygrovi.“ Dnes jde o českou rodinnou firmu vyrábějící již druhým rokem bez provozního úvěru.
Podobnými slovy mi Zdeněk Rydygr odpovídal i na můj nejapný dotaz, jaké je to být továrníkem. Starosti, zodpovědnost za druhé. Donedávna jezdil Škodou Felicií, nyní má Dacii Logana, která slouží i k přepravě zboží. „Bohužel, ač se jedná o rukodělnou práci, zaměstnanci společnosti nedosahují průměrného platu,“ podotkl Zdeněk Rydygr.
Zdá se, že největším problémem současnosti jsou Číňané. Na trh vstoupili v roce 2001 a od té doby odbyt části zboží ze Zákup klesá. Hodina výroby včetně odvodů a zdanění u nás vyjde na 135 korun, v Číně stačí korun deset a i tak začíná být „drahá“ a na trh se tlačí Vietnam s Indonésií, kde jsou náklady na úrovni našich dvou korun a padesáti haléřů. Úbytek klasického zboží vloni nahradily různé tzv. kooperace.
Zdeněk Rydygr mě provedl celou budovou, ve výrobní hale několik žen zrovna kompletovalo zakázku pro pivovary – reklamní klobouky, které zároveň mohou sloužit jako nosiče na kelímky s pivem. Od roku 2005 se počet zaměstnanců stabilizoval na dvaceti pěti, ale jen deset je opravdu stálých. Ve firmě pracuje i manželka Helena jako šéfová výroby. Dcera dělá účetní, Zdeněk Rydygr se zaměřuje na kooperace a zahraniční obchod, zejména na německy mluvící země (manželka jej doplňuje angličtinou).
„Výhodou při získání této zakázky bylo, že klobouky potřebovali rychle. To by Číňani nestihli. Když si u nás objednáte třeba lampion se svou fotkou, tak vám jich dodáme tisícovku do čtrnácti dnů,“ dostal jsem lákavou nabídku.
Během vyprávění jsme se přesunuli do Eduard Held muzea. To bylo otevřeno v květnu roku 2008 a od té doby ho navštívilo skoro pět tisíc lidí, z toho polovinu tvořili žáci škol. Přivede-li paní učitelka celou třídu, dostanou žáci za padesát korun výklad a polotovar masky, kterou si mohou v malé dílně vyzdobit podle svého uvážení. Připlatí-li si dalších třicet korun, zajistí Zdeněk Rydygr i prohlídku zákupského zámku s pohádkovou babičkou, problém není ani oběd v místní školní jídelně. Za stovku celodenní akce s dárkem na konec.
A proč se muzeum jmenuje po Eduardovi Heldovi? Samozřejmě jde o původního majitele. Jeho osud mě zaujal nejen kvůli tomu, že studoval na českolipském gymnáziu, ale že si navíc odbyl praxi v mém rodišti – v Brandýse nad Labem. Více za 14 dnů.