Dnes je 26. 11. 2024
svátek má Artur

Štafeta – Roland Schowald (druhá část)

V půl páté vyjeli z Boru směrem do Bakova nad Jizerou. Na nádraží v Boru se s nimi přišlo rozloučit na padesát kamarádů, především z řad trempů, hrálo se na kytaru a celá akce byla samozřejmě neskutečně dojemná. Navíc lokomotivu tehdy řídil Rolandův kamarád, shodou okolností také Sudeťák. (První část je zde.)

Jako Němci ovládající řeč a mající v SRN příbuzné bylo pro ně všechno lehčí. V lágru v Norimberku se například zdrželi jen čtyři dny. Prvním dojmem z tohoto města byl ale mrzák bez rukou a nohou, který jel kolem nich na jakémsi skateboardu a při tom se odrážel kusy pneumatik, které měl přidělané na pahýlech horních končetin. Přitom všude okolo byly nasvícené výlohy plné zboží. Podobné extrémy ze své socialistické vlasti neznali. „To jsme mysleli, že pojedeme zpět. Obzvlášť když na nás na rozdíl od utečenců z jiných států nikdo nečekal. Nakonec nás ale šoupli do činžáku k polské skupině. Postaráno o nás bylo dobře – dostali jsme banány, obložené chleby, čokoládu. Druhý den jsme šli na zdravotní prohlídku a jednali při tom s námi velice vlídně.“

Mezitím jim strejda ve Wuppertalu vyběhal, že už do dalšího lágru nemuseli, a dostali malý byt, který jim příbuzní během několika dnů kompletně vybavili.

Problémem bylo spíše sehnat práci. V Německu jí tehdy bylo hodně, ale ne pro skláře. Nejprve se šel představit do malé manufaktury, kde dělali ze skleněných trubic písmena a jiné tvary pro neonové reklamy. Roland Schowald si však spočítal, že podobná práce ho neuživí. Raději opustil sklo a nechal se zaměstnat v galvanizovně. Ta ale o několik měsíců později zkrachovala. Došel tedy znovu na pracovní úřad a nechal si vypsat všechny sklárny v Německu, kde by mohl mít šanci sehnat práci.

Projel jich několik, než se objevil ve Švábských Alpách a byl puštěn k peci. Po půl hodině práce ho poslali do kanceláře. Chlápek na osobním si ho změřil a pronesl: „Tady čtu, že jste z České Lípy. Tam mě chtěli zastřelit.“

Z Němce jako poleno vylezlo, že po kapitulaci Německa ležel zraněný v českolipské nemocnici. Na pokoji s ním byl esesák, který konec války neunesl a rozhodl se na poslední chvíli postřílet aspoň český personál. Gardisté ho zpacifikovali, a tak jediným výsledkem bylo, že u zdi za nemocnicí skončili všichni Němci. Naštěstí zvítězil rozum a nemocní řadoví vojáci se vrátili zpět na svá lůžka.

Ve sklárně Roland Schowald pracoval až do roku 1978, pronajali si kus domku, koupili si auto a už po půl roce začali s rodinou jezdit do Čech na dovolenou. Později změnil zaměstnání a stal se pokrývačem eternitu. Vydělával tak mnohem více.

Mnoho lidí si myslí, že se do Čech vrátil kvůli tomu, že je tady prostě levněji, ale jemu ze všeho nejvíce chyběli kamarádi. I v Německu hrával na kytaru po hospodách, ale ač sám Němec, Němci mu k srdci úplně nepřirostli. Jen se bál, jak návrat ponese dcera. Stále doufal, že se zamiluje při některé z cest do Čech, což se nakonec také stalo. Nejprve vzal ale zeťáka na začátku devadesátých let do pokrývačské party, aby si ještě něco vydělal.

„Když jsem se sem definitivně vrátil, připadal jsem si jako po nějaké dovolené. Přišel jsem na slezinu kámošů, oni mi jen tak přisunuli židli. Jako bych nebyl pryč dvacet let, ale jen třeba půl roku,“ popisuje, jak se stal zase severočechem.

Roland Schowald s přáteli (třetí zleva)

A jak se seznámil s Josefem Rybičkou, který ho do naší série doporučil?

„Ale, on nás už jako šestiletý šmíroval, když jsem randil s manželkou. Vždycky se schovával za strom a myslel si, že ho nevidíme. Pak si mě našel, když už jsem bydlel v Německu a jezdil do Čech na dovolené. Spravoval jsem jim na svém německém účtu jejich neoficiální peníze, taky jim vozil marky přes hranice. Mě přece jen nekontrolovali tolik a vždy jsem mohl hrát blbýho. Když se vrátili z Himalájí, tak si u nás doma dělali aklimatizační stanici. Taky jich u nás spalo ve spacácích třeba dvacet,“ vysvětlil mi Roland Schowald původ dlouholetého přátelství a hned připojil několik historek, které mu v rozhovoru s horolezcem chyběly.

„Vyprávěl vám třeba, jak si po jedné cestě půjčil moped a omylem na něm přejel z Nepálu do komunistické Číny? Anebo o tom, jak po jedné nešťastné příhodě málem umřel žalem? Nikdo o něm měsíc nevěděl a on někde meditoval na hašiši. Anebo jak procestoval celý svět, spal ve spoustě doupat, ale nakonec ho pobodali Havlem propuštění vězni tady u nás v Čechách?“

Dochází mi, že jsem měl ještě kliku, když jsem představil Josefa Rybičku na třech stránkách. Jeho život je evidentně na několik knih. Škoda, že jich při svém životním tempu asi mnoho nenapíše. Poslední mou otázkou na Rolanda Schowalda bylo, kam se vypravit příště.

Dlouho se rozmýšlel, až jeho volba padla na vyučeného měděrytce, v současnosti rytce do skla, který dělá vernisáže až v dalekém Japonsku. Navíc je tramp a vodák, to znamená Rolandovi velmi blízký člověk. Bydlí v Arnultovicích a jmenuje se Arno Čančík.

S Arno Čančíkem (Arno druhý zleva, Roland třetí)