Jan Policer předal štafetový kolík učiteli hudby a dirigentovi komorního dechového orchestru Pavlovi Hricovi. Proč nemohl za komunistů pracovat ve školství? Na kterého svého studenta hrdě vzpomíná a o kom si budeme číst příště?
Někteří lidé působící na základní umělecké škole jsou poměrně angažovaní a čteme o nich často i v jiných souvislostech než hudebních či pedagogických. Vy se vůbec neangažujete v odporu k ředitelce či jiných spíše politických akcích?
Dělat politiku, či se jinak angažovat ve věcech veřejných pro mne vždy znamenalo a znamená odpovědnost vůči lidem, voličům. Hlavně to chápu jako službu, která zabírá spoustu času. Mně bohatě postačí se věnovat hudbě a pedagogice. A politikům bych chtěl vzkázat asi toto: „Chceš-li měnit svět, zkus změnit nejdříve sebe!“ K politice se vyjadřuji v mezích mých občanských možností. Nemám potřebu se angažovat, jak říkáte, v odporu k ředitelce, protože ji považuji za člověka na svém místě. Stačí jenom sledovat výsledky práce ZUŠ za posledních pět let, o kterých je veřejnost pravidelně informována na stránkách školy.
Řada lidí vaší generace se dostala do Lípy díky zaměstnání svých rodičů v uranových dolech. Vy jste se do Lípy ze západních Čech přistěhoval až těsně před revolucí. Jaký byl váš důvod?
Hlavním důvodem byla možnost pracovat opět ve školství, což jsem v Karlových Varech z politických důvodů nemohl. Chtěl bych poděkovat bývalému řediteli panu Venkrbcovi a vedoucímu Odboru školství panu Dvořákovi, že jsem zde mohl znovu učit.
Prozradíte, co jste provedl, že jste nemohl učit?
Moji rodiče byli Adventisté sedmého dne, což se paní ředitelka Lokajíčková v LŠU Nejdek, kde jsem učil, dozvěděla v průběhu školního roku. 30. 6. 1984 mi za moji práci velmi poděkovala a vzápětí neprodloužila mojí smlouvu. Jak vidíte, člověk ani nemusel nic provádět a byl potrestán. Nepřál bych Vám zažít období hledání jakéhokoliv zaměstnání za jakoukoliv mzdu.
Je o vás známo, že dokážete mladé pro muziku nadchnout. Kdo nadchnul vás?
Konkrétní vzor jsem nikdy neměl. Na LŠU jsem naopak měl velmi přísného učitele, který mě od muziky spíše odrazoval, ale bohudík na konzervatoři v Plzni jsem měl štěstí na dobré pedagogy. Zlomovým obdobím byl pro mě rok 1983, kdy mne nevzali na AMU do Prahy. Na schodech Rudolfína jsem si řekl: „Když nemohu studovat já, ať studují moji žáci!“ A to se mi bohatě splnilo.
Jste jedním z dirigentů společného česko – polského orchestru. Kdo přišel s tímto nápadem?
Byli to Poláci, konkrétně tehdejší paní ředitelka Szkoly muzyczne v Boleslavci Dorota Pincuk, která se znenadání objevila na naší ZUŠ před pěti lety. Tehdy jsme netušili, jak velký rozměr a užitek tato spolupráce přinese oběma stranám.
Je spolupráce hodně organizačně náročná?
Velmi. Počínaje sháněním notového materiálu, nácviku se žáky, zajištění soustředění, které trvá až několik dní a vrcholí koncerty v Polsku a u nás.
Můžete srovnat náš systém hudebního vzdělávání se systémy v jiných státech, nejen v Polsku? U nás se přece jen v mnohém převzal socialistický model.
Je velmi dobré, že jsme státem, který v širokém měřítku podporuje umělecký vývoj dětí a mládeže. Myslím si, že socialistický model, který umožnil studium na těchto školách široké veřejnosti, nám byl v dřívějších dobách záviděn mnoha státy. Musím přiznat, že naši hudebníci byli v celém světě uznáváni a respektováni, ať už jako sólisté či orchestry. Namátkou připomeňme, že Česká filharmonie v období dirigentů Karla Ančerla či Václava Neumanna a dalších jiných patřila mezi pět nejlepších orchestrů na světě. Myslím si, že by byla škoda model, který takto úspěšně fungoval, opouštět. Nemohu porovnat systémy v Polsku či jiných zemích, ale například v Německu je daleko přísnější výběr dětí do hudebních škol.
Myslíte si, že se společnosti vyplácí dotovat hudební či vůbec umělecké vzdělávání? Ptám se proto, že u nás v i-novinách občas zaznívají hlasy, že sport a kulturu by si měli lidi hradit ze svého.
I v kapitalisticky vyspělých zemích si nemohou dovolit nedotovat hudební školy. Myslím si, že je dobré si spočítat, zdali se společnosti vyplatí dotovat jakékoliv umělecké vzdělávání, anebo doplácet na důsledky škodlivých vlivů zasahujících naši společnost (drogy, kriminalita aj). Nehledě na to, že na studium si lidé částečně přispívají. Je otázkou, zdali by v dnešní době byli lidé schopni uhradit toto vzdělávání v plné výši a stát by tak přicházel o talentované odborníky.
Jestli se nepletu, tak vedete Komorní orchestr dechových nástrojů základní umělecké školy. Proč o něm v současnosti není tak slyšet jako o Jazzové farmě?
Komorní orchestr se několik let věnoval nácviku náročného repertoáru skladeb symfonického orchestru partnerských měst, kdy jsme měli dva až tři koncerty ročně. Vše vyvrcholilo natočením CD, které jsme měli tu čest před několika dny pokřtít. V příštích letech bude orchestr úplně omlazen novými členy (dětmi, které hrají ještě krátce) a začne nová práce, na kterou se těším. Je to jako číst novou knihu.
Za více než dvacet let vaší pedagogické činnosti vám prošli učebnou desítky muzikantů. Sledujete jejich další kariéru?
Ano. Někteří došli ve svém hudebním vývoji hodně daleko, s některými i spolupracuji. Asi kolem dvaceti mých žáků se věnovalo a věnuje hudbě profesionálně. Jejich názory jsou pro mne vždy přínosem.
Prozraďte mi nějaké zajímavé jméno, a jak se jeho kariéra dále vyvíjela?
Napadá mě můj žák Pavel Zlámal, kterého jsem učil na klarinet. Po absolvování ZUŠ pokračoval ve studiu v Teplicích. Po absolutoriu odešel do Brna, kde vystudoval JAMU. Poté získal stipendium ke studiu na proslulé Sibeliově akademii v Helsinkách. V současné době studuje doktorandský program na JAMU se zaměřením na moderní a experimentální hudbu. Kromě klarinetu je také vynikajícím hráčem na saxofon. Je členem orchestru opery Národního divadla v Brně, spolupracuje také s Filharmonií Brno a s orchestrem Městského divadla v Brně. Účinkuje s různými kapelami z oblasti populární a jazzové hudby (Big band Gustava Broma). Jako improvizátor vystupuje s mnoha vynikajícími hudebníky, naposledy jsme měli možnost slyšet jeho společný koncert s americkým kontrabasistou Georgie Cremaschi v českolipském muzeu.
Je pro vás zklamáním, když se někomu věnujete několik let, tušíte, že má mimořádný talent, a po čase zjistíte, že se na kariéru hudebníka vykašlal?
Ano, i takoví žáci se samozřejmě objevili v mém učitelském životě. Ale celý náš život je o svobodné volbě a oni se rozhodli jít jinou cestou. Vzpomínám si na mého otce, který byl dlouhá léta zedníkem a velmi nerad se díval na válečné dokumenty. Vždy mi říkal: „Tolik práce to dá postavit a jednou vteřinou se to zničí!“ I mně bylo líto těch mnoho hodin, které jsem těmto žákům věnoval, ale moje životní krédo bylo a je vždy respektovat svobodu volby!
V žádném vašem rozhovoru jsem nenašel, že byste měl taky jiný koníček. Jak odpočíváte od hudby?
Měl bych více odpočívat aktivně, v tomto mám vůči svému tělu dluh. V útlém mládí jsem hrával závodně fotbal a ping-pong. Velmi mne baví hrát šachy, je to úžasná hra, ve které se snoubí logika s fantazií, matematika s geometrií, intuice se štěstím a je to také hodně o filosofii. Je to jako v životě - jak táhneš, tak jedeš. Také rád pěstuji květiny a vůbec miluji zeleň. Někteří mí známí mi říkají, že cokoliv vyplivnu z úst, tak se v zemi ujme. Jezdím rád na kole, ale musím dávat pozor na pády kvůli zubům. To bych si už asi na klarinet moc nezahrál. A ještě jeden koníček je v mém životě - budete se tomu divit, ale velmi rád vyšívám různé umělecké předlohy. Je to asi tím, že mi byl odepřen výtvarný talent a alespoň barvy skládám, když je neumím používat.
Máte nějaké osobní umělecké ambice, ať už jako muzikant či skladatel?
Velmi mne baví dirigování. Je to práce, která vyhovuje mojí povaze - dělat mnoho věcí najednou. Mám štěstí na mojí paní profesorku dirigování Miriam Němcovou z pražské konzervatoře, která je úžasná pedagožka i člověk. Jako muzikant jsem měl v mládí velké ambice, ale život rozhodl jinak. Stal se ze mne učitel, ale to neznamená, že bych už nehrál. Zde v Lípě jsou samozřejmě možnosti velmi omezeny, ale kdybych chtěl hrát někde jinde, bylo by to časově velmi náročné a nemohl bych se věnovat vyučování, což mne baví ze všeho nejvíc. Jako skladatel bych se asi neuživil. Jednak jsem ještě nic nesložil, a když jsem se o to pokoušel, tak jsem si říkal, že jsem to už určitě někde slyšel. Ale aranžování skladeb mne baví, i když to zabírá mnoho času. Stejně jsem nucen skladby upravovat pro své žáky i orchestry, protože hudebního materiálu je poskrovnu a navíc mnohdy nevyhovuje požadavkům souboru (obtížnost, styl apod.).
Koho mi doporučíte jako dalšího adepta našeho seriálu?
Jako další člověk ve Štafetě mne napadla paní ředitelka ZŠ Skalice Michaela Ladýřová.
