Kvůli napsání dalšího dílu Štafety jsem se vypravil do Radvance, údajně nejhezčí obce Českolipska. A vše nahrávalo tomu, abych tuto místní pravdu potvrdil. Po májovém dešti vylezlo opět sluníčko a já jel pomalu kolem výběhů pro koně. Za mnou Slavíček, napravo Ortel.
„Když sem někdo přijede, tak si myslí, že mou prací je být permanentně šťastnej,“ řekl mi během rozhovoru Miron Pazourek.
Měl bych na úvod vysvětlit, proč štafetový kolík naší série medailonků neskončil u Adama Jíši, jak si přál náš předchozí respondent Jan Hromas. Adamovi Jíšovi jsem volal. „Já ale nejsem z České Lípy, jsem Pražák. A pokud chcete psát hlavně o koních, tak se spojte s Mironem Pazourkem, ten ví o nich daleko více než já a v Radvanci skutečně bydlí,“ řekl mi mimo jiné a elegantně posunul Štafetu někomu jinému.
Miron Pazourek pochází z Děčína, ale v Radvanci měli jeho rodiče rekreační chalupu, ze které jsou dnes jen zbytky zdí. Před zhruba patnácti lety začal do našeho kraje zase jezdit. „Začal jsem blbnout s koňmi. Lépe řečeno, byl to nápad mé bývalé manželky. Zkoušeli jsme jezdit a pak nás napadlo koupit si svoje,“ vysvětlil mi své chovatelské začátky. Původně se však vyučil v oboru elektro ve Varnsdorfu, po revoluci pak provozoval v Děčíně malou lakovnu. „Práce jsem střídal v patnáctiletých cyklech, ale u této asi zůstanu.“
Radvanecký hřebčín se specializuje na fríské koně, plemeno, které má více než tři tisíce let dlouhou tradici a přitom se stále mění. Nevypadá jako dostihový kůň, ani jako kůň používaný pro práci v lese. Dříve sloužil rytířům, postupně zeštíhlel a plemenitbou nabral výšku. Díky tomu je dnes používán jako typicky rodinný kůň či k tahu. Pokud se uplatňuje ve sportu, pak ve speciálních klusáckých závodech. Miron Pazourek o tomto plemeni prohlásil, že se jedná o Mercedes mezi koňmi.
V Radvanci žilo v době mé návštěvy 37 fríských koní, přičemž na světě jich je asi jen 35 tisíc. Po první světové válce však plemeno málem zaniklo úplně. Na Českolipsko přivezli první chovné klisny před sedmi roky, ale Miron Pazourek měl jednoho valacha už dlouho předtím. A vlastně má doposud. Od počátku jim s Josefem Jíšou, donátorem hřebčína, šlo především o chov kvalitních hříbat.
„Před sedmi roky byli raritou. Dnes se sem bohužel dováží hodně nekvalitních koní z Holandska. Těch, které oni vyřadí z chovu. Devadesáti pěti procentům lidí je jedno, jestli má kůň papíry,“ vysvětlil mi chovatel koní nevýhody tohoto byznysu. „Jen náklady na připuštění klisny jsou sedmdesát tisíc korun, samotné semeno stojí tisíc euro, doprava, veterinář, ustájení.“
„A co dotace?“ zeptal jsem se na dnes již tradiční zdroj příjmů.
„Majitel se snaží žít bez dotací. Nechce, aby mu někdo něco diktoval.“
Vyrazili jsme na malou prohlídku hřebčína. Koně jsou v Radvanci chováni v co nejpřirozenějších podmínkách. Žádné úzké boxy, ale jakýsi padok s velkým výběhem a přístřeškem. V počasí, které panovalo na začátku tohoto týdne, byla všechna zvířata schovaná ve stínu. Stačilo však vlézt do ohrady a už k nám rozvážnou chůzí mířila. Přiznávám, že nejsem žádný fanoušek koní (zřejmě archetypální žárlivost, protože většina mých dětských lásek dávala přednost koňům přede mnou), ale fríský kůň se mi opravdu líbí. Lesklá černá srst, výška tak akorát, abych se nebál výšky, ze které bych mohl spadnout, mohutná kopyta. Kdybych jednou učitelstvím zbohatl a chystal se pořídit hřebečka či kobylku, mám vybráno.
V hřebčíně mě nejvíce zaujala porodnice. Jsou v ní kamery s infračerveným přisvícením, takže chovatel nemusí rušit klisny neustálými kontrolami, stačí si v domě pustit monitor.
Mezi frískými koňmi byla ještě světlá klisna s hříbětem, které je podle Mirona Pazourka letos nejhezčím na okrese.
„To je americký quarter horse. Pořídil jsem si ho z donucení od kamaráda, který rušil chov. Tahle pochází přímo z Ameriky. Plemeno znáte z amerických westernů, ale ne těch špageti. Jde o nejrychlejšího koně na čtvrt míle. Proto ten název. Používali je kovbojové,“ dostal jsem další lekci.
„A máte vůbec čas na něco jiného?“ troufl jsem se zeptat, přestože i na náš rozhovor nebyla sranda udělat si čas. Mluvili jsme spolu asi pět minut, když přivezl chlápek, co šel původně jen kolem, seno. Prý že si někdy přijde zajezdit.
„Dříve jsem rád lyžoval. Dnes je to pro mě luxus. Někdo se možná domnívá, že mám permanentní dovolenou. Je to ale dřina.“
Chov koní může být i pěkně nebezpečný. Hned po příchodu jsem si všiml zranění v obličeji. Představil jsem si dramatickou scénu končící úderem kopyta. Ve skutečnosti zapřáhl Miron pazourek jednoho z mladých hřebečků do vozíku a chystal se s ním na vyjížďku. „Zacítil klisny, byl pěkně nažraný, a tak to na mě zkusil. Támhle jsem vyskočil,“ ukázal k bráně. „Musel pro mě přiletět vrtulník. Dnes už je vykastrovaný.“
Ani přes úraz na koně nijak nezanevřel. Mluvil o nich s obdivem a láskou. V rozhovoru si spíše posteskl na lidi. „Jdou kolem, prohlížejí si koně, ale když se potkáme, ani nepozdraví.“
Největším problémem se stala otázka na další oběť naší série představující lidi a tím i život na Českolipsku. „Já nikam moc nechodím,“ řekl mi Miron Pazourek.
Tento díl jsem psal na poslední chvíli, takže tentokrát je tajemstvím, kam se podívám příště, i pro mě samotného. Ale pracuji na tom :o).