Jiří Karásek našemu setkání sice vévodil, ale aktivně se ho účastnili i další rybáři – Petr Bobčík a Antonín Sůva. Oldřich Roček mi jako dalšího držitele pomyslného štafetového kolíku navrhl někoho z vedoucích rybářských kroužků, se kterými se seznámil během letního tábora.
Nebylo problémem vyzvědět informace v Domě dětí Libertin, horší bylo nalézt okénko v našvihaném programu Jiřího Karáska. Nakonec jsem po takřka měsíci svolávání a odvolávání schůzek dorazil do jeho firmy v Moskevské ulici a společně jsme odjeli do rybářského domu na Svárově, kde mimo jiné probíhala i schůzka začínajících rybářů.
„Pamatoval jsem si vás dobře,“ poznamenal jsem na úvod. Sám jsem sice nikdy aktivním rybářem nebyl, ale přiženil jsem se do tak trochu rybářské rodiny. Rybařila moje žena, můj švagr a v rybářské organizaci byl aktivní i můj tchán, takže jsem se na začátku svého pobytu zúčastnil i několika výlovů. Z jednoho z nich jsem si pamatoval i svou dnešní novinářskou oběť. Má výrazný, optimismus rozdávající obličej. Když mluví o přírodě, chvíli mi přišlo, jako by ani nebyl z tohoto přetechnizovaného světa. No nic, konec romantiky.
„Za totality bylo všechno jednodušší. Na děti byly peníze, o kroužky byl zájem.“ Jelikož jsem ještě před revolucí vedl myslivecký kroužek, nezbylo, než dát řidičovi za pravdu. „I dětí se o přírodu více zajímaly.“
„Kdo nepozná kapra od karase, nemá tady co dělat,“ znělo zrovna místností, když jsem se usazoval na kraj stolu. Postupně si k nám přisedli i zmínění Petr Bobčík, z nás rozhodně nejmladší, bývalý svěřenec Jiřího Karáska, a Antonín Sůva, naopak nejstarší účastník setkání. Děti si na tu chvíli, kdy jsem zdržoval, pustily film s idolem všech mladých rybářů – Jakubem Vágnerem. Kupodivu opovrhly dokumentem o jeho veleúspěších a pustily si raději jakési kurzy „obyčejného“ rybaření.
Jak velké děti vám sem chodí?
Karásek: Už od osmi let, ale teoreticky můžou i mladší. Jakmile se naučí číst a psát a jsou schopni vést si záznamy a složit test, mohou dostat povolenku a jít k vodě.
V doprovodu dospělé osoby?
Karásek: Ne, to už neplatí. My zajistíme, že udělají zkoušky, že jsou způsobilí, ale u vody má za ně zodpovědnost rodič. My je jen poučíme. Ale většinou je rybaření stejně rodinná zábava. Většina má za rodiče taky rybáře.
Děti: Já ne. Já taky ne.
Tak kdo tě přivedl do kroužku? (Obrátil jsem se na největšího mrňouse.)
Mrňous: Taťka, ale ten nechytá.
Kolik dětí dneska do kroužků chodí?
Chlapi společně počítají: Dříve jsme mívali tři kroužky, v každém třicet dětí. Dnes můžeme být tak na třetině.
Co je příčinou takového poklesu?
Chlapi: Je zkrátka obecně méně dětí. Je také širší nabídka kroužků. Své hraje bezpečnost, rodiče se také musejí více ohánět a nenajdou si pro děti tolik prostoru. Možná i ten vztah k přírodě není takový, jako býval. Povolenka stojí peníze.
Mně tři stovky za povolenku nepřijdou moc. To já za sportovní oddíl dávám dětem několikanásobek. A co dospělí? Těch je dost?
Chlapi: Viděl jste to sám. Hodně důchodců. Prostě na ryby není čas. V současnosti si držíme kolem pěti set členů. Rybaření není úplně tak lidová zábava, jak to vypadá.
Co brigády? Ještě se na ně musí povinně?
Chlapi: Každý člen musí odpracovat deset hodin nebo zaplatit 750 korun. Většina, asi osmdesát procent, dnes raději zaplatí.
Co se v rámci brigád dělá?
Chlapi: Výlovy, krmení, sekání trávy na hrázích.
Sůva: Máme rozsáhlou hospodářskou činnost. Máme poměrně málo členů na to, kolik máme práce. Třeba v Zákupech je to obráceně. Ti se nemusejí starat už ani o potok. Třeba myslivci jsou na tom jinak – ti mají členy a k nim honitbu. U nás je povolenka na region, takže Zákupští mohou bez problémů chodit chytat k nám. My zarybníme, oni odloví. Stále trochu socialismus.
Tak nechce ekonomiky. Co vaše největší úlovky?
Sůva (klasicky rozpažuje ruce): Já si svůj nejhezčí úlovek pamatuji úplně přesně. Takový hovado, matka, sedmdesát čísel. Bylo mi jedenáct a k rybníku jsem napochodoval s užmoulaným rohlíkem.
Karásek: Já jsem na tom s úlovky špatně. Jako dítě jsem ulovil kapra s padesáti centimetry. A byl to velký zážitek. Když jsem byl malý, bydleli rodiče u Dubice, ale já ještě nemohl chytat, tak jsem si vždy sedl k prvnímu rybáři, kterého jsem viděl. Když jsem konečně mohl jít chytat, tak mi to vyšlo. Řval jsem na dědu, ať přiběhne s podběrákem. Protože naši nebyli doma, snažil jsem se kapra udržet ve vaně živého.
Bobčík: Já se specializuju na úplně jiný typ rybařiny. Na velký kapry. Největší měl patnáct kilo.
A délka?
Velcí kapři se nepočítají na délku. Teď jsem třeba chytil jednoho, co měl 97 centimetrů a přitom nevážil ani deset kilo. Dělám něco úplně jiného než kluci. Oni jdou na ryby, já se snažím už při přípravě krmné směsi eliminovat malé ryby.
To se dá?
Karásek: Kdysi se používala jako jediná ochucovadla melta a pudink. Dnes je to alchymie.
Chcete mi říct, že ryby se dají chytat na různé chutě?
No jasně, kapři a cejni jsou na sladký, tak se ve směsích rozpouštějí karamelky. Plotice zase milují ostrý, tak se přidává anýz a kari.
Postupně přicházeli další rybáři na schůzi a rozhovor se drolil. Ještě mě zaujala jedna historka Jiřího Karáska. Vzpomínal, jak v první třídě ještě samozřejmě neměl povolenku, tak si na klacek uvázal vlasec, olůvko a háček a vyrazil na ryby na jezírko v parku. Nějaká paní, která ho sledovala, mu řekla, že tam ryby nejsou, tak začal uvažovat o fontánce u bývalého kina. Při přecházení silnice ho spatřil táta, který jel kolem na skútru. Doma dostal vynadáno a bylo po rybaření.
Ještě potřebuji, abyste někomu předal štafetu. Koho mi doporučíte na další rozhovor?
Zkuste Václava Fořtíka, policejního kynologa. To bude zajímavé.
Zleva: Antonín Sůva, Petr Bobčík a Jiří Karásek