Štafeta: Jan Hromas

O zemědělství, které nás všechny živí, víme stále méně a méně. V moderní společnosti se stalo Popelkou. I proto jsem rád, že štafetový kolík naší série rozhovorů doputoval k Janu Hromasovi, řediteli zemědělské farmy ze Zákup.

Já i Jan Hromas jsme v posledních dnech vytížení, a tak po úvodním telefonátu proběhl rozhovor pomocí e-mailů. Navíc se nechtěl fotit, ale o to ochotněji mi poslal snímky svých kravek.

Jste původem z Českolipska?

Původně jsem z Roudnicka a na Českolipsko jsme s mojí přítelkyní přišli ihned po studiích v roce 2002. Věkem patřím k typickým představitelům generace Husákových dětí.

Jak jste se k zemědělství dostal? Jde o rodinnou tradici nebo jste v rodině jediný?

Na Roudnicku, ve vesničce přímo pod horou Říp, jsme v době, kdy jsem chodil do školy, provozovali rodinnou farmu s klasickou rostlinnou i živočišnou výrobou tzn. pěstování pšenice, ječmene, cukrovky, slunečnice, vojtěšky a také chmele. Produkce živočišná zahrnovala chov holštýnských krav na mléko a výkrm převážně nakupovaných býků na maso. Po deseti letech jsme toto podnikání ukončili - maminka šla na zasloužený odpočinek a my si po skončení školy pronajali od Pozemkového fondu náletovými dřevinami zarostlou půdu, nakoupili jalovičky plemene Aberdeen Angus zapsané v plemenné knize a začali s rekultivací pozemků pomocí skotu a následného zúrodňování výsevem jetelotravních směsí. V této době byl příjem nově založené farmy malý, tak rodinná rada rozhodla, že já půjdu do zaměstnání a drahá polovička převezme zatím otěže rozvíjejícího se malopodniku. První zaměstnáním byla pozice zootechnika u masného skotu na farmě v Horní Polici a následně asi půl roku poté přišla nabídka na ředitele farmy v Zákupech, kde pracuji dodnes.

Jak jste se na povolání připravoval?

Po ukončení gymnázia jsme s přítelkyní absolvovali Vyšší odbornou školu zemědělskou s ekonomickou specializací. Protože v tu dobu jsme oba již více inklinovali k prvovýrobě, doplnili jsme si ještě toto vědění se zootechnickou profilací v oboru Všeobecné zemědělství na Jihočeské universitě v Českých Budějovicích.

Vaše společnost se věnuje především produkci biopotravin. Ty jsou trochu zaklínadlem. Můžete čtenářům prozradit, jak to vypadá z druhé strany? Co všechno se musí splnit, aby byl konečný produkt označen jako bio?

Při přechodu z konvenčního na ekologický způsob hospodaření je přechodné období u pozemků dva roky u zvířat jeden rok. Poté je ekologická produkce certifikována inspektorem kontrolní organizace schválené Ministerstvem zemědělství. Certifikace se řídí Nařízením Rady Evropské unie a stanovuje například plochy v metrech pro ustájení a výběhy jednotlivých kategorií hospodářských zvířat, zakazuje například vazné ustájení zvířat, řízený světelný režim, medikaci krmných směsí antibiotiky, používání geneticky modifikovaných organismů, embryotransfery, stanovuje dvounásobné ochranné lhůty při použití konvenčních léčiv atd. Všechny vstupy materiálů a dodavatelů na farmu musí být průkazné, dohledatelné v záznamech.

Jak velký je finanční rozdíl ve vyprodukování klasické potraviny a biopotraviny?

Pro prvovýrobce například hovězího masa je to na jeden kilogram živé hmotnosti jedna až dvě koruny při průměrné výkupní ceně v dubnu cca 44 Kč/kg. Například u producentů bioobilí je to cca o jednu třetinu výše než konvenční cena.

Někdy mi jako laikovi přijde, že je skoro výhodnější nechat půdu ležet ladem, než s ní něco dělat. Jde jen o jakési novinářské klišé nebo je v tom kus pravdy? Jak hodně evropské dotace ničí „kapitalismus“?

Kdyby to bylo výhodné, tak ladem leží. Dnes se s jistou mírou dotační podpory již i v našich podmínkách vyplatí zemědělskou výrobu provozovat. Vždy jsem byl zastánce názoru, že pokud se něco (cokoli) dělá dlouhodobě dobře a člověk rozumí tomu, co dělá, tak se to musí dlouhodobě vyplatit. Ne vždy třeba penězi, někdy „jen“ pocitem z dobře udělané práce, někdy pochvalou druhých, někdy odkazem příštím generacím. Německé přísloví říká, že dobří mají sezónu vždycky. V roce 1998 bylo v našem okrese cca 13 tisíc hektarů ladem a stavy skotu na 15 procentech v porovnání s rokem 1989. Myslím tedy, že i práce a pokrok místních zemědělců zaslouží obdiv a uznání, když bez velkého kapitálového vybavení dokážou postupně svoje farmy i v této nelehké době zvelebovat, modernizovat, byť na úkor sobot, nedělí a dovolených. A to je to, co dnes nabízíme i mladým. Je jen na každém, dokáže-li toto přijmout. Ještě bych chtěl zmínit úctu k práci druhých - příkladem jsou ničené ohradníky na pastvinách. Nahoře u lesa jsou ulomené dva kolíky, ale dole u cesty všechny. V lese předpokládám výskyt zvířat, na cestě bohužel lidí. Dnes všechno někomu patří, respektujme to, my se také nikomu na jeho zahrádce neotáčíme traktorem.

Jsem učitel a už dlouho jsem neměl studenta, který by toužil pracovat v zemědělství. Jak je to dneska s perspektivami v oboru? Jak se shánějí zaměstnanci vám jako zaměstnavateli?

To je na jeden díl celého seriálu. Zemědělských odborníků není, jsou jako mistři v továrnách za dvojnásobný plat a s osmihodinovou pracovní dobou. Nebo úřadují v bankách a pojišťovnách. V ročníku na vysoké škole nás končilo 74 a praxi nás dělá devět - exotů. Manuálně pracujících také ubývá - to je stará dobrá garda traktoristů bývalých Státních statků. Abych přemluvil dobrého pracovníka před odchodem do důchodu, tak mu musím koupit nový traktor, a mladí se nehlásí. Totálně chybí dobré učňovské zemědělské školství. Nikdo dnes neučí, jak obsluhovat kombajn, samojízdnou řezačku nebo soupravu traktoru (vše s pořizovací hodnotou cca šest až osm milionů korun) s 18 řídícími jednotkami a navigací, která na souvrati automaticky sníží otáčky motoru, vypne přední a zadní uzávěrku diferenciálu, odřadí rychlosti pod zatížením, zvedne v požadovaném bodě, aby při dalším najetí s přesností deseti centimetrů dosekala pás, který ji zůstal. V podstatě kupovat jiné než tyto stroje je krok zpět. Ale jsou i pozitiva - ročně máme několik studentů na praxích o různé délce trvání (ti pocházející ze soukromé sféry jsou mnohem šikovnější). Naučíme všechny, kteří chtějí – nebo je tak zapálíme, že změní uvažovanou vysokou školu. Loni studentka ze střední školy v České Lípě prohlašovala, že půjde studovat chemii a dnes, poté co postoupila se studentskou odbornou prací z našeho podniku (chov biokuřat) do krajského kola Středoškolské odborné činnosti, má již přihlášku na obor Chovatelství na pražské Zemědělské universitě.

Paní Franzlovou jste nejvíce zaujal tím, že chováte telata, která vyvážíte až někam do Pobaltí. Můžete mi k tomu prozradit více?

Náš chov skotu je plemenný – to znamená, že splňuje standardy plemene a je zapojen v kontrole užitkovosti. A protože v ostatních evropských státech jsou větší vizionáři, než v naší kotlině, tak mají podpory v zavádění těchto kvalitních plemen do svých systémů hospodaření. Jednoduše: dotují nákup takovýchto zvířat. Prostřednictvím Českého svazu chovatelů masného skotu naše zvířata působí nejen na Slovensku, ale i v Rusku, Estonsku, Polsku a nyní je zájem z Kazachstánu. Mimo tyto aktivity vyprodukuje naše farma ročně několik licencovaných plemenných býků určených převážně pro tuzemský trh.

Práce vás podle vašich slov hodně naplňuje. Stíháte nějaké koníčky?

Práce mě spíše pohlcuje, a jsem tomu rád. Z koníčků mi zbylo fotografování, kynologie a cestování - samozřejmě za skotem. S evropským systémem chovatelství jsem měl možnost se seznámit ve Skotsku, Dánsku, Rakousku, Německu, Polsku. Ze vzdálených mimoevropských zemí jsem navštívil Brazílii a Austrálii, kde jsem mohl porovnat naprosto odlišné způsoby hospodaření.

Seriál rozhovorů funguje jako štafeta. Budu od vás potřebovat někoho dalšího, koho bych mohl představit. Podmínkou je, že musí být z Českolipska.

Pro předání štafety jsem vybral Adama Jíšu, chovatele fríských koní, pro propagaci zemědělství z další, odlišné stránky.