Když mi Martin Žák prozradil, komu předává náš pomyslný štafetový kolík, lekl jsem se. Mám psát o provozovatelce penzionu? Čím může být zajímavá? Byla to z mé strany hodně lichá obava. Hana Doskočilová je lužický živel.
Sešli jsme se na terase chaty Lužanka, v níž jsem dvě noci přespával během svého putování Českolipskem a kterou poměrně krátkou dobu provozuje její syn Filip se svou přítelkyní. Paní Hana má svůj penzion (Lyžařská bouda) až nahoře, nedaleko známější chaty Luž. Vzala svého jezevčíka a ochotně přišla za mnou dolů.
Její penzion jsem si prohlédl už dopoledne a každého musí zaujmout několika sochami ze dřeva, které zdobí jeho okolí.
„Lužické křivořezání vzniklo z mé iniciativy,“ přiznala paní Hana. „Měla jsem představu, že se sejdou umělci – malíři, vitrážisti, řezbáři. Nakonec tedy především řezbáři. Nechám přitáhnout klády, oni na ně kouknou a řeknou třeba: To bude medvěd. Já ho tam nevidím, ale oni ano.
Jsem na Luži už dvacet let. Vždy tam nahoře. Nejprve jsem byla zaměstnaná ve velké chatě Luž, postupně jsme začali podnikat s panem Horákem a pořídili si vlastní penzion. K tomu vleky. Potřebovali jsme se uživit, a tak bylo potřeba přitáhnout lidi. Měli jsme koně, pořádali jsme sekání luk, děláme i tábory pro děti.“
Jak takový tábor na Luži probíhá?
„Není úplně tradiční. Je pro děti od dvou do patnácti let, které přijedou s jedním z rodičů. Třeba maminka vezme své děti a ještě jedno od kamarádky. Společně s paní z České Lípy vymýšlíme program. Turnaje, čarodějnice, soutěže, vycházky do okolí, výrobu převleků. Dětem se nechce domů, letos skoro všem. Většinou k nám pak jezdí i na další naše akce a dokonce nám pomáhají, třeba s úklidem po Křivořezání.“
Měl bych doplnit, že Hana Doskočilová je původním povoláním učitelka v mateřské školce. Pochází z Rumburka a svou pedagogickou kariéru začala v malé obci Žibřidice, která je dnes součástí Křižan. Jak sama říká, vždy ji to táhlo ven z města. Ale vraťme se ještě ke Křivořezání, které se za devět ročníků rozrostlo ze setkání několik málo řezbářů v masovou akci, kterou za příznivého počasí navštěvují dva i tři tisíce lidí.
„Původně, na první akci, zde bylo patnáct umělců, většinou Čechů. Potom se začali hlásit další. I ze zahraničí – Německa, Polska, Holandska. A nejen řezbáři. Pravidelně sem jezdí polská malířka a německá keramička. Celkem asi čtyřicet umělců´´
Pokud jste se ještě nikdy Křivořezání nezúčastnili, tak vězte, že se pořádá vždy poslední víkend v srpnu, v prostoru s malým pódiem, který naleznete, když vyrazíte z velkého parkoviště směrem na Luž. Já se s paní Doskočilovou sešel v půlce srpna, ale článek vyjde bohužel až v září. Můžu prozradit, že jsme si ještě párkrát napsali, takže vím, že Křivořezání se uskutečnilo 27. – 28. srpna. Martin Žák se svou Starou almarou dělal hudební doprovod v neděli, rumburská kapela Ruksak pak v sobotu. „Vystoupení Martina bylo strhující. Lidé si zahráli na spoustu nástrojů,“ napsala mi.
Mezi další akce, na kterých Hana Doskočilová participuje, patří například cyklistický závod Blue – Stone, jehož hlavními organizátory jsou sportovci z nedalekého Waltersdorfu. Právě u nich dole se začíná, aby se pak dojíždělo na Luž.
Na německých cyklistických stránkách se píše mimo jiné toto: Start je ve Waltersdorfu, místní části Neue Sorge (540 m). Pojedeš pořád podél „Eisgasse“. Kolem lyžařského svahu Mungo jdeš s 11 % stoupáním hned na věc – nejdrsnější pro tebe a tvé kolo. Asi po 1 km je kousek cesty rovný, než odbočíš doleva na další 2 km dlouhé drsné stoupání. Celkem blízko kolem Weberbergu (Tkalcovský vrch, 711 m) dojedeš na Lauschekamm a pojedeš po hranici několika razantními sjezdy. Po 5 km se z turistické stezky stane technicky náročný single-trail: Zde máš Luž (Lausche) stále před očima, která je se 793 metry nejvyšší horou Žitavských hor. Pozor: Na kilometru 5,5 opustíš Německo - a cesta vede dolů doprava k českým sousedům. Uvítá tě obtížně sjízdný průsek, ale pak přijedeš zase na dobře sjízdné lesní cesty. V sedle horského hřbetu stoupá MTB trasa ještě jednou ve směru na Stückeberg (Čihadlo). Vlevo od něj je cíl: parkoviště u Chaty Luž v Myslivnách (Jägerdörfel). Nebo máš ještě rezervy? Fajn, tak jeď ještě 400 metrů po červeně značené turistické stezce na sever a potom doprava na Lauscheweg. Sedm serpentin až k vrcholu vyžaduje ještě víc než poslední úsek trasy.
Jelikož Hana Doskočilová provozuje i známý lyžařský vlek v Horní Světlé, nechybějí v nabídce aktivit ani závody na snowboardech. „Ale to je záležitost spíše mého syna,“ dodala.
Zajímal jsem se o život v horách (do nichž se dá z České Lípy dojet na kole za necelé tři hodiny). Mám samozřejmě romantické představy podpořené různými seriály z mládí - myslím na My z konce světa s Radovanem Lukavským v hlavní roli.
„Život v horách je tvrdý. Hlavně pro děti. Trvale jsme zde přihlášeni jen my tři s mým partnerem a synem. Děti nemají kamarády. Filip chodil tři kilometry pěšky dolů na autobus. V půl šesté. Jezdil do školy do Cvikova, později do Lípy. Tam chodili lidi v kraťasech, on přijel zimně oblečený. Odpoledne do kopce zpátky, většinou v půl šesté, takže část roku za tmy. Přišel a musel pomáhat, třeba na senách. Nebudu mluvit o úkolech do školy. Dříve nebyly mobily jako dneska, takže jsem se ani nemohla zeptat, jestli něco nešidí. Jakmile mu bylo osmnáct, začal do školy jezdit terénním Nissanem, což samozřejmě ne každý nesl dobře, když učitelé parkovali před školou ve škodovkách. Ale pro nás je takové auto nutnost. Ale on nám i tím pomáhal: vozil nákupy, prádlo, vyřizoval věci na úřadech. Syn se taky při svých cestách do školy několikrát setkal s divokými zvířaty – s divočáky nebo s jelenem v říji.““
Zažili jste někdy opravdové krizovky?
„Zapadli jsme sněhem tak, že musela přijet těžká technika, aby nás vyhrnula. Byli jsme třeba i tři dny zasněženi. Naštěstí máme sněhový skútr. Jednou můj partner vezl skútrem léky pánovi až na Krompach, když byly silnice zaváté. Bez nich by asi zemřel. Na Vánoce byla na stromech taková ledovice, že celé začaly praskat. Tři dny nešel proud a tím pádem ani voda a topení. Jedli jsme bramborový salát při svíčkách. Spali v bundách a čepicích, i tak nám byla zima. Stalo se také, že jeden den bylo plus deset, druhý den ráno minus dvacet stupňů a všem ubytovaným zamrzla auta. Rozmrazovali jsme je fény vystrčenými z oken.“
A jak jde na Luži podnikání?
„Vyžít se dá, ale musíme stále něco vymýšlet. Nejsem milionář, jak si možná mnozí myslí. Kdybych byla, tak nestojím ve dvacetistupňových mrazech u vleku. Musíte to dělat srdcem a musí vás to bavit. Nikdy jsem tuhle práci nedělala kvůli prachům. Jen tak se nám sem daří přitáhnout lidi. A taky jsme komunikativní. Často je potřeba s hosty posedět i do čtyř do rána. Pak se rádi vracejí.“
Stíháte také nějaké své ryze soukromé koníčky?
Mám všechny koníčky v práci. Zimu, sporty, kulturu. Občas si zajedeme do divadla. Více nestíhám a nepotřebuji.
A za kým mě pošlete příště?
Hana Doskočilová chvíli přemýšlela. Potom vzala telefon: „Ahoj, kočičko! Já ti pošlu zítra domů jednoho milýho pána. On s tebou udělá rozhovor.“
O den později jsem na kole sjel o několik výškových metrů níže. Do Mařenic. Do fořtovny, v níž žije Světluška Svozilová.