Další díl Štafety mě zavedl až na samý okraj našeho okresu, do osady Beškov. Ležel první sníh a já měl kliku, protože v případě větší sněhové nadílky (která zasypala skály na Dubsku o několik dnů později) bych se k Ledvinkovům nevyškrábal jinak než pěšky.
Stylově mě přivítal pes. Vždyť sem mě vyslal Václav Fořtík, známý českolipský kynolog. S Ervínem Ledvinkou se seznámili ještě v době, kdy pan Fořtík pracoval u policie a objížděl chalupy v okolí, aby zjistil, jestli nejsou vykradené. Ledvinkovi ho jednou pozvali na kafe. I já jsem poznal, jakým způsobem dokáže bývalý policista podávat historky, například o nahánění uprchlého medvěda ze zákupského zámku. Nepřekvapujeme mě, že u jedné návštěvy nezůstalo.
Ledvinkovi pocházejí z Prahy a zdejší kraj si oblíbili. Nejprve zde postavili rekreační bydlení, které později zkolaudovali na dům pro celoroční bydlení. Řadu let ale žili bez vody a elektriky. Vyměnili sice pražský byt za českolipský, ale v podstatě v něm nikdy nežili.
Přesto jsme během povídání nad šálkem čaje českolipské kořeny našli. Babička pana Ledvinky byla po smrti otce, kterého kopl kůň, vychovávána v německé rodině své kamarádky Jetty. Měla německé školy, ale mluvila perfektně česky, jen svým rodným jazykem špatně psala. Zajímavý byl i osud Jetty - v roce 1945 se zamilovala do českého důstojníka. Ten však od svých nadřízených dostal na výběr buď Němku, nebo další službu v armádě. Vybral si armádu a Jetty se pak již nikdy nevdala. Byla odsunuta a dlouhá léta žila ve východoněmeckém Ulmu.
Pracovní kariéru začal Ervín Ledvinka ve Státních výrobnách autodílů, kde se vyučil jako elektrikář a soustružník. Později pracoval jako hlavní energetik v Chiraně Modřany, kde se vyráběly například bezbolestné zubařské vrtačky. Pochvaloval si i práci v Synchronu Inova, ve společnosti, která se podílela například na stěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.
„Byl tam fajnový ředitel, který zaměstnával lidi bez ohledu na politické škraloupy. Jednou jsem zažil, jak soudruzi přišli tento stav komentovat a on s nimi vyrazil dveře. Prý mu do toho nebudou kecat,“ vzpomínal pan Ledvinka.
Předposlední dekádu svého profesního života prožil jako šéf areálu Slavie Vysoké školy, který patřil stavební fakultě. Dva kempy, jedenáct kurtů sauna, to byl jeho rajón.
Do důchodu šel předčasně. Bylo potřeba se postarat o dědu žijícího v České Lípě, zároveň se věnoval tomu, aby se do Beškova zavedla voda a elektrika a oni se tam mohli definitivně usadit.
„Obešli jsme lidi, prakticky všichni chtěli elektriku také. Horší to bylo se studnou. Ta se musela vrtat do sedmdesáti dvou metrů. V pískovci a čediči se vrtalo čtrnáct dnů.“
Ervín Ledvinka byl již od sedmnácti let aktivním myslivcem a od počátku příslušel k mysliveckému sdružení Beškov – Blatce. Padesát tři let, z toho patnáct let dělal hospodáře.
Co vám tady žije za zvěř?
Všechno, na co si vzpomenete. I jelen se objeví. Hlavní je divočák, těch jsme loni střelili rovnou stovku. A to má naše sdružení dvacet členů, z nichž je aktivních tak pět, šest. Hodně mufloni (ukazuje na zeď, na zlatou mufloní trofej), ale střílí se i daňci. Jen drobná tady prakticky není.
A co vaši psi. Jak k nim jste se dostal?
Se ségrou jsme měli kolii, ale mým prvním loveckým psem byl malý munsterlandský ohař. Oficiálně se jmenoval Cedar z Vranských dolů, ale říkali jsme mu prostě Lorde. Ošklivě ho potrhal kňour. Byl nepoučitelný. Honili jsme posledního srnce a já ho pustil do rokle. Najednou zařval a z houští se vyvalilo hovado. Střílel jsem z patnácti metrů, ale poprvé v životě mi nevyšla rána. A možná to byla klika. Kdyby byl zraněný, mohlo být ještě hůř. Chtěl jsem Lorda na místě zastřelit, ale nakonec jsem ho zabalil do hubertusu a odvezl do Říčan. Tam ho sešili, dali mu dlahu a sádru. Myslel jsem si, že bude mít respekt, ale po roce se dal dohromady, my vlezli do lesa, on chytil stopu a byl v řiti.
Později měl Ervín Ledvinka tři špringršpaněly, jako návštěvu mě vítal flat coated retriever, který ale moc ostře nevypadal.
Ke konci hovoru dorazil do zeleného oblečený syn.
„Tak co jsi viděl?“ oslovil ho pán domu se zájmem.
„Ale, jen tři srnčí a lišku.“
Chodíte ještě do lesa?
Já už toho moc nenachodím, většinou sedávám v autě.
Už jsem se zvedal k odchodu, když z pana Ledvinky teprve začaly padat ty pravé myslivecké historky. Vzpomínal například na to, jak se naučil vábit jeleny v říji a vyrazil na ně do slovenských hor. Seděl se slovenským průvodcem na posedu, všude kolem se ozývali jeleni. Jenže když zatroubil pan Ervín, všichni stichli.
„Ozýváš sa ako príliš mocný jeleň,“ komentoval jeho snahu kolega.
Panu Ledvinkovi se moc nechtělo fotit, ale vůbec nebylo nutné ho přemlouvat, aby předvedl jelena. I vy si tak můžete užít. Stačí zavřít oči, představit si sychravý říjen na posedu třeba někde v Jizerských horách nebo ještě lépe v karpatských hvozdech.
A komu předáme štafetu?
Tady okolo žije hodně zajímavých lidí, kteří by vám mohli přiblížit náš kraj. Zkuste třeba paní Jindřišku Gabrielovou Peprnou. To je naše starostka.
Skály nad Beškovem:
