Dnes je 26. 11. 2024
svátek má Artur

Štafeta: Blumfeld S.M.

Miroslav Pröller předal štafetu autorovi námětu k filmu 3 sezóny v pekle Blumfeldovi S. M. (vlastním jménem Lubomír Drozd). Tento prozaik, esejista, překladatel a hlavně bojovník proti konzumní společnosti žije na Českolipsku jako ekologický emigrant.

Nebudeme čtenářům předstírat, že jsme rozhovor dělali u vás doma a naživo, takže se snad na úvod můžu zeptat, jestli stále ještě žijete v maringotce?

Koupil jsem si před lety maringotku, to je pravda – ovšem nikoli na bydlení. Stojí teď v jednom koutě naší zahrady asi 30 metrů od domu. Záměrem bylo upravit ji a udělat z ní něco jako meditační prostor, poustevnu, orientální čajovnu. Něco podobného si pár set metrů nad svým Orlím hnízdem na Obersalzbergu vybudoval Adolf Hitler, jak víme. Zval tam na šálek čaje jen své nejlepší přátele.  Je ovšem škoda, že se do maringotky nemůžete podívat právě teď. Uskladnil jsem tam na podzim hromady jablek. Všechno to nedávno zmrzlo a teď to tam hnije a kvasí. Otevřete dveře a zmocní se vás jedovaté výpary přírodního alkoholu.

Když se člověk prodírá vašimi texty, má dojem, že si děláte doslova ze všeho „prdel“, a samozřejmě má obavy, že si ji budete dělat i z něj.

Vy asi narážíte na moje knížky „literárních spotů“ Polykače ohně a nebo Peep show. Je pravdou, že tam té postmoderní ironie a absurdity bylo dost. Byl to můj způsob, jak se vyrovnat s pop kulturou: totiž obrátit ji samu proti sobě. Podobným stylem funguje mytický had Uroboros: zakousne se do vlastního ocasu, polyká ho a polyká, až sám sebe pozře.

Ovšem mojí hlavní činností (kromě překládání, které mne živí) bylo a je psaní esejů a ty nejsou zdaleka o tom dělat si „prdel“. Právě naopak. Z pohledu ekologického vědomí a svědomí to ani nelze. Většinou je to vážně míněná kritika konzumní kultury, která se celospolečensky – nebo lépe: globálně - dostává do pozdní fáze drogové závislosti. Současný globální „narcokapitalismus“ v mnohém připomíná tanec Římského impéria na okraji vulkánu. Možná už žijeme v Pompejích, ale ještě ne pod lávou.

Já se musím přiznat, že žiji klasickým konzumním, byť umírněným, životem. Vy se stavíte proti. Kdy to u vás začalo?

To je opravdu hodně dávno. Ovšem nebylo mi to dáno již do kolébky. Jako chlapec žijící v šedivém komunistickém sídlištním lágru jsem obdivoval a zbožňoval všechno, co se třpytilo a vonělo Západem, miloval jsem reklamy na západní zboží, na cigarety, alkohol, auta, módu – všechno. To byla má dětská šedesátá léta a tady nic z toho nebylo. Na počátku 70. let jsem ovšem objevil hnutí hippies, jeho „ekologickou“ ideologii a undergroundovou hudbu a s obdivem k magickému zboží, které přes železnou oponu vonělo až k nám, do socialistického vetešnictví, byl konec. Hned po škole jsem emigroval z Prahy na venkov, na chalupu, kterou rodina krátce předtím zakoupila v „Máchově kraji“ – a na tomto „antikonzumním ostrově“ žiju dodnes. Od roku 1980 trvale. Po celou dobu až do převratu jsem tady vydával různé antikonzumní  a antitotalitní samizdaty, vlastní časopisy, a psal do undergroundových „periodik“ jako bylo Vokno nebo Revolver Revue. A tak.

A daří se vám nedaleko Máchova jezera konzumu utéct?

Jak již jsem řekl, požádal jsem tady uprostřed té „sudetské“ přírody o azyl již za časů Husákovského vetešnictví, kdy tu ještě žádný konzum nebujel. Ovšem bujela tu otřesně odporná totalitní stupidita. Před něčím takovým se nemůžete úplně schovat, vždycky vás to někde zastihne, skočí vám to nečekaně na záda. Je třeba být pořád ve střehu a člověk musí přesně vědět, co od života NECHCE! Podobné je to s bujením stupidní a všežravé konzumní kultury. Snažím se, aby má „ekologická stopa“ byla co nejčistší – pokud se člověk drží co nejvíc na zahradě, myslím, že se mu to daří lépe a snáze, než kdyby trávil volný čas a svátky s kreditkou ve všech těch oslňujících „narcokapitalistických“ chrámech konzumu. Mezi umělými palmami… ha ha.

Náš seriál je tak trochu patriotický. Byl váš výběr Českolipska veden jen příležitostí, blízkostí Prahy?

Když jsem se koncem 70. let rozhodoval co dál, měl jsem před sebou dvě alternativy: emigrovat někam do Holandska nebo Švédska jako moji kamarádi anebo sem na chalupu. Těžko říct, kolik v rozhodnutí emigrovat na sudetské Kokořínsko bylo patriotismu. Jsem patriotem krásné přírody. Kdybych si mohl vybrat, možná bych se asi raději usadil na Šumavě, ale pravdou je, že jakmile jsem se ocitl tady, začal jsem kraj objevovat, nořit se do něj, hledat v něm mýtickou rovinu – a velmi brzy jsem se tu zabydlel. Cítím se tu doma – o tom není pochyb, i když typickým „novým sudeťákem“ asi nejsem. Špičky kořenů stále končí někde uprostřed Prahy, zatímco vrcholek koruny je až někde v Nepálu.

Když mi Miroslav Pröller řekl, komu předává naši štafetu, měl jsem na jednu stranu radost. Super, dostanu šanci představit někoho dalšího žijícího na Českolipsku, o kom řada lidí nemá ani ponětí. Pak jsem si ale vzpomněl na své jediné setkání s Egonem Bondym (asi 1990) a bylo mi jasné, že to nebude žádná sranda. Já mu tenkrát vůbec nerozuměl. Dělám chemii, exaktní vědu, byl jsem čerstvě zamilovaný a on chvíli mluvil o marxismu, pak to říznul buddhismem.

Hm Bondy. Jezdíval jsem za ním v 80. letech občas do Prahy, do Nerudovky – tak jako řada jiných „opozičních vrstevníků“ - , ale žádný guru to pro mne nebyl. Buddhismus mne zajímal bez ohledu na něj, vlastně už dřív. Marxismus mne nezajímal vůbec. Egon Bondy byl ovšem velice zajímavá bytost, nejen originální filosof, básník a spisovatel, ale skoro něco jako postava z fantasy – třeba z Pána prstenů, z Alenky nebo podobně. Kouzelný skřítek. Ostatně psal o něm už Hrabal ve svých prózách z počátku 60. let. Bondyho jsem měl rád a jeho velmi divoké ranné mládí mne nedávno inspirovalo k původnímu scénáři k filmu 3 sezóny v pekle Tomáše Mašína. On to sice trošku přeoral, aby to nebylo tak úplně o Bondym, ale ta revoluční překotnost a surrealistická horečnatost v tom zůstaly…

Stejně mi přijde tak trochu neskutečné, že právě vy jste autorem námětu k 3 sezónám v pekle. Ty jsou totiž krásně učesané, přehledné … když použiji nějaké klišé, tak bych řekl, že jde o mainstream. Předpokládám, že od námětu, přes scénář k filmu došlo k řadě změn. Jste s výsledkem spokojený? Považujete 3 sezóny v pekle za své dítě?

Můj původní scénář byl určitě blíž originální předloze, tedy Bondyho prožitkům v letech 48 – 50, než Mašínova pozdější úprava daná požadavky produkce a koproducentů, což byla Česká televize, německý Babelsberg a původně i polského zájemce. Těm šlo o to, aby byl příběh srozumitelný i pro cizího diváka, který nemá ty naše historické detaily zažité – ostatně většina domácích diváků narozených v 80. letech a později taky ne. Pokud se to někomu zdá „učesané“ pak snad proto a možná i proto, že film má na naše české upatlané poměry dost vytříbenou obrazovou estetiku. Já se ovšem s konečným výsledkem dokážu těžko ztotožnit, ne snad proto, že by má původní představa byla syrovější, což jistě byla, ale hlavně proto, že jsem kladl důraz na surrealističtější stylizaci – hrdina i hrdinka, oba byli mladými zapálenými surrealisty, všechno, co se dělo kolem nich, ať už to byla láska nebo „komunistická revoluce“, nazírali surrealistickýma očima. Film to není špatný, ale tahle rovina se z filmu ztratila. Stejně jako zjevení André Bretona, velikého guru surrealismu a revolučního pojetí svobody, což je to, co oba mladé hrdiny motivovalo k naplno žitému šílenství. 3 sezóny zůstávají moje dítě v tom smyslu, že jsem s tím nápadem přišel a na můj scénář se sehnalo 60 milionů. To další je bohužel běžná praxe filmového světa. Za knihu, kterou člověk napíše, si ručí sám. Film vždycky byl a bude kolektivní dílo.

Je to vše z vaší strany póza anebo byste byl u piva normální a bavili bychom se o konzumních věcech? Ženský, fotbal, politika?

Já myslím, že o ženských, fotbalu a politice se dá u piva i krásně společně mlčet. Já bohužel nejsem žádný upovídaný a u piva tvořící a fabulující Bohumil Hrabal – raději poslouchám a pozoruju. U čaje to je jiná. Tam bychom si možná o nějakých archetypálních tématech, jako jsou sex, drogy a rock and roll popovídat mohli.

Přezdívka Blumfeld je z Kafky? Žijete jako starý mládenec?

Měl jsem za „totality“ několik psacích pseudonymů, tenhle kafkovský mi zůstal dodnes. Blumfeld (starší mládenec) byl blázen, který musel na každém kroku řešit nejrůznější „koány“ – nejen díky svému složitému uvažování musel žít uprostřed všudypřítomných paradoxů a absurdit. Myslím, že tak nějak dnes musíme žít všichni, a neřekl bych, že žijeme daleko od bran blázince.

Dělám pro jiné noviny seriál, který jsme na úvod tak trochu nesmyslně nazvali Českolipský underground. Je ale o bigbítu, který se rozvíjel ve městě velkém jako Lípa. Nedávno jsem dělal rozhovor s fajn chlápkem, který mě na úvod sprdnul. Prý to doposud, o čem jsem psal, nebyl žádný underground, ten dělali oni. Jenže pak z něj vylezlo, že v sedmdesátých letech přece jen kvůli rodině vstoupil do strany, našel si normální práci a bylo po undergroundu. Jak pojem underground vnímáte vy? Připadá mi, že nikdo povolanější na Českolipsku snad ani nežije?

Myslím, že na nějaké kulturologické či sociologické výklady pojmu či fenoménu jménem „underground“ tu není místo. Je fakt, že jsem tomuto životnímu názoru, nebo lépe: postoji, měl poměrně blízko a vím, že osudy lidí z „undergroundu“ si byly v mnohém podobné. To ovšem neznamená, že by každá bytost, která žila v kulturní opozici, nebyla naprostý originál. Zatímco normalizační mainstream – takové to bezbřehé stádo kolaborantů – produkoval uniformitu, v prostředí „závadové mládeže“ jak to označovala StB, kvetl naprostý individualismus. Právě osobitost a svoboda (a tím pádem i nonkonformita, která vždycky provokuje) je to, co underground charakterizuje nejlíp. Tehdy i dnes.  Vstoupí-li nonkonformista do strany či do rodiny, buď to odnese rodina či strana anebo nonkonformita. V tom se situace příliš nemění. Být a zůstat nonkonformní (a udržet si pocit i praxi svobody) nebylo nikdy snadné. Předstírat chvíli totéž, tedy pózovat, snadné je. A zvlášť dneska, když v mládí je jakékoli pózování „in“. Takže shrnuto, vlastně je to s undergroundem tehdy i dnes jednoduché: nenechat si vnutit životní styl a kulturu, které se člověku příčí. Oponovat jim sobě vlastním způsobem života a vyjádření.

Myslíte si, že vaše knihy čtou lidi, co mají podobné přesvědčení, anebo je to rovněž póza?

Chtěl bych to sám vědět. Já životy jednotlivých čtenářů bohužel neznám.

Vaše dílo je tak trochu o chaosu. Dá hodně práce vytvořit chaos?

 Myslím si, že ty mé věci jsou především o absurditě. Pokud jde o to vytvořit dojem chaosu (tedy vytvořit ho a ne se jím nechat utopit) používám při psaní techniku koláže a mixu, něco podobného, co objevila většina DJ (dýdžejů) v muzice 90. let. Tohle samo o sobě pracné není. Pracné je vymýšlet příběhy, hledat materiál, který následně „chaoticky“ zpracováváte.

Jak jste daleko s románem Perplex? Bude hodně zmatený?

Zápasím s tím dlouho. Je to pracné, má to víc rovin, ale už se to chýlí do závěrečných fází. Hrdina příběhu je současný, ale o víkendech a svátcích žije ve středověku. Tam se taky zamiluje do jedné krasavice. Je to ovšem také o squaterech, kteří se zabydleli v kráčející katedrále a o revolučním roce 1989. Materiál příběhu je na papíře a následovat musí ještě zmíněná „mixáž“, při níž se ze spisovatele, z vypravěče příběhů, stává discjockey. Aby do toho všeho vstoupil onen kýžený Chaos – jak vy říkáte.

Ještě budu potřebovat, abyste štafetový kolík někomu předal. Podmínkou je, aby to byl člověk, který žije na Českolipsku. Samozřejmě je ideální, když je to někdo z jiného oboru, ale podmínka to není. Taky by bylo dobrý, kdyby chtěl mluvit :o)

Mám několik nápadů, ale nakonec vás pošlu po sobě za Alešem Krejčou.