Na Kokořínsku jsem zůstal ještě pro tento díl Štafety. Překladatel a spisovatel Blumfeld S.M. mě poslal za akademickým malířem a knižním grafikem Alešem Krejčou.
Já už váš životopis znám, ale přece jen bychom měli našim čtenářům vysvětlit, jak jste se stal tak trochu jejich spoluobčanem na Českolipsku či lépe řečeno na Kokořínsku.
S tím spoluobčanstvím je to trochu složitější. Ti místní, kteří tu žijí od té doby, co zabrali chalupy po Němcích, či se v nich aspoň narodili, ti mezi sebe velmi neradi pouštějí nové lidi a obzvlášť ty „blbé Pražáky“. Ten, kdo se zde rozhodne bydlet trvale, se vystavuje podezření, že někde něco provedl, že před něčím utíká, či minimálně že v tom světě neuspěl. To, že je možné mít už plné zuby velkoměsta a hledat klid a souznění s přírodou, příliš nechápou, protože sami by většinou, kdyby měli příležitost, odtud dávno zdrhli. Vůbec nepodceňuji jejich těžkou práci na této půdě, ale protože jsem se jí s nimi neúčastnil, nemáme společné dějiny, a tudíž nebudu nikdy pro ně partner. Naštěstí pozoruji, že trendy se otáčejí, z někdejších chalupářů se stávají obyvatelé, a s nimi člověk snáze najde společnou řeč.
Přesto, že jsme s mojí paní oba tíhnuli celý život spíše do jižních Čech, před patnácti léty jsme se několikrát vydali pěšky s ruksakem na výlet do této fascinující krajiny. Když se nám později podařilo narazit na snový dům k prodeji, neváhali jsme. Tři roky jsme rekonstruovali, ale stálo to za to. Dnes zde již žiji trvale, ale okolí mi rozhodně nezevšednělo, naopak stále ponouká k výletům a inspiruje k malování.
O Kokořínsku hovoříte jako o magické a inspirativní krajině. Žil jste v jižních Čechách, opravil mlýn na Sedlčansku, velký kus života strávil v Praze. Máte nyní pocit, že Kokořínsko je více magické a inspirativní než vaše předešlé destinace?
Myslím si, že mám cit pro krajinu, že ji potřebuji. Všude kde jsem žil, se mi líbilo a vstřebával jsem ji naplno. Jako zásadní vklad do života byl pro mne jeden celý rok, strávený v dětském věku na vsi u babičky v Železných horách. Netoužím však po divočině, mám rád málo obydlenou, kulturní krajinu. Když jsem poznal Kokořínsko, stalo se něco, čemu sám ještě zcela nerozumím, nejspíš bych to nazval uhranutím.
Musel vás někdo přesvědčovat k činnosti v občanském sdružení Pšovka nebo jste do projektu šel dobrovolně?
Dobrovolně samozřejmě, především spontánně – copak se můžete bez rozpaků koukat na barbarství či minimálně lhostejnost, páchající škody na tom, co nám tu zanechaly předešlé generace? Záhy potom, co jsme se zde usadili, poznal jsem kolegu sochaře Petra Císařovského. Jeho rodina nedaleko od nás vlastní dlouhá léta nádhernou starou chalupu, kde má Petr kovářskou dílnu. On dostal nápad založit okrašlovací spolek, který by se postaral o opravu a někdy i záchranu drobných památek, kterých je v kraji nespočet. Taková činnost mi byla vždy blízká, působil jsem totiž tři roky ve funkci správce zámku v jižních Čechách. Takže chodím občas na brigády a dávám do služeb spolku i své zkušenosti grafika.
Podílel jste se například na nové výzdobě kostela v Bořejově, který je, jak zjišťuji, pro mnoho lidí hodně srdeční záležitostí. Zkusme tam přilákat další lidi. Popište mi trochu, jak jste novou výzdobu pojali.
Bořejovský kostel je zkrátka duchovní centrum této farnosti a my farníci se nemůžeme nestydět, v jakém je stavu. To, co jsme doposud učinili, jsou jen drobné záplaty, i když dobře míněné, na kdysi bohatém rouchu. Asi se nikdy nenaleznou prostředky, aby se kostel vrátil do někdejší podoby, ale o moc důležitější je, aby lidé nacházeli potřebu ho navštěvovat a mohl pak splňovat svůj účel.
Bořejovský kostel se stal přirozeným průsečíkem činnosti našeho a spřáteleného spolku Drobné památky severních Čech. Obětavým působením našeho faráře Jana Nepomuka Jiřiště začal kostel konečně po letech žít a bylo neúnosné ponechat ho „vybydlený“. Rozhodli jsme se s kolegyní malířkou a restaurátorkou Vendulkou, mimochodem ženou Petra Císařovského, zacelit alespoň nejmarkantnější rány a nahradit vyrvané obrazy novými. Ona se ujala křížové cesty, postavami světců na kazatelně a menšího obrazu Panny Marie na oltáři. Já jsem se zhostil obrazu sv. Jakuba na hlavním oltáři a dvou obrazů na postranních oltářích na téma Noci a Dne.
Moc se mi líbila vaše první výtvarná zkušenost. Už proto, že aspoň trochu koresponduje s mým povoláním učitele chemie. Na fotografické papíry jste pokládal různé předměty, osvětloval je sluncem. Bohužel jste netušil nic o vývojce a ustalovači, takže šlo o výtvarná díla poměrně krátkodobá. Jak jste reagoval, když vaše dílka mizela?
Pláčem. Zoufalství malého kluka bylo umocněno rozporem mezi potřebou kochat se exponovanými snímky schovanými v obálkách, a potřebou zachovat je napořád. O tom, že se touto technikou zabýval přibližně ve stejné době i slavný surrealistický malíř a fotograf Man Ray, jsem se samozřejmě dozvěděl podstatně později. Ten ale již věděl, jaké chemikálie použít, aby se díla dala vystavit v galeriích.
Jste autorem publikace Techniky grafického umění. Nalezne zájemce v knize nějakou techniku, která je přímo vaším, řekněme, patentem?
Nikoliv. Téměř všechny techniky jsem vyzkoušel v době studií, ale nikdy jsem se nestal expertem. Chuť napsat knihu o tomto oboru vyplynula hlavně z vědomí, že na trhu zoufale chybí publikace, která by pomohla tvořit studentům i grafickým profesionálů a zároveň sběratelům pochopit souvislosti a pořádat sbírky. Do té doby všichni zájemci hledali v antikvariátech staré tituly a nikdo z našich dobrých grafiků se neměl k tomu, aby napsal nový. Další pohnutkou byla ctižádost seznámit čtenářskou obec se současnými českými i zahraničními špičkovými grafiky, což v době, kdy kniha vznikla, vůbec nebylo snadné. Protože však byla vydána cizojazyčným nakladatelstvím, prošlo to. Je ironií osudu, že knížka míněná jako dočasná náhrada, vychází i po třiceti letech znovu.
Jaké techniky máte v současnosti nejraději?
Jak vyplývá z předešlého, zabývám se prakticky grafikou pouze okrajově. Ne že bych nechtěl, ale malování vždy mělo u mě přednost. Když k tomu přidáte nutnost živit se užitou grafikou, třetí obor už těžko zvládnete. Asi nejvíce obdivuji techniku mezzotinty, která svým šerosvitem nejvíce odpovídá cítění malíře, ale je bezpečně jednou z nejnáročnějších.
Přiznávám, že já mám z výtvarné výchovy na základní škole doposud trauma. Před sebou vidím ty stále se opakující výkresy pochodujících dělníků a pionýrů či jedoucích tanků v květnu, Auroru v listopadu. Jak vzpomínáte na své hodiny výtvarné výchovy vy?
Snadno si spočítáte, že jsem v tomto ohledu zažil ještě horší doby než vy. Portrét jednoho generalissima mi ovšem vynesl cenu na dětské soutěži v Indii.
Pro výtvarníka vašeho kalibru asi nebyl problém v roce 1968 opustit republiku a živit se v zahraničí. Proč jste se přes své názory rozhodl v Československu zůstat?
Byl jsem tomu velice blízko, a to v několika vlnách. Myslím ale, že bych se utrápil steskem. Taky mé ženě se nechtělo a měl jsem asi strach.
Máte opravdu hodně široký záběr, především, co se týká ilustrací a grafických úprav knih. Mě osobně zaujala například Vzájemná korespondence Františka Hrubína a Václava Černého či Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Vím však minimálně o deseti nakladatelích, kteří vám dávají práci. Musíte mít ke knize nějaký vztah, když se pouštíte do její úpravy, nebo jde prostě o řemeslo a jste rád, že máte práci.
Oboje. Je samozřejmě dobré a nutné mít práci, která vás uživí a je příjemné mít práci, která vás baví a má nějaký smysl. Nemohu se ale zbavit dojmu, že jsem tomuto oboru, přesto, že krásnou knihu jako takovou miluji, obětoval neúměrně mnoho času. Dnes tím, jak si může pomocí počítače upravit knihu redaktor či nakladatel sám, vznikají často neuvěřitelné paskvily. Na druhou stranu mám pocit, že běžného čtenáře vaše úsilí o nalezení nejsprávnějších poměrů příliš nevzrušuje.
Váš otec, Jindřich Krejča, byl výtvarníkem přírodovědných publikací, první syn Kryštof je významným výtvarníkem mé generace, i druhý syn je akademický malíř a restaurátorem. Na dědičnosti asi něco bude. Vytvářeli jste dynastii malířů záměrně, nemuseli rodiče vás a vy vaše syny do malování nutit? Není to tak, jako píší často herci: my jsme jim to rozmlouvali?
Jakou roli hrají geny, neumím odhadnout, ale je přirozené, že činnost, kterou od malička sledujete u jednoho nebo dokonce u obou rodičů, se vám automaticky dostává pod kůži a berete ji též za svou. Osvojujete si ji nenásilnou formou, s velkou chutí vyrovnat se svému předchůdci. Rodinné řemeslné dílny zajišťovaly kontinuitu umělecké kvality od středověku a renesance až do konce devatenáctého století. Dnes, v období vypjatého individualismu, je vše jiné a své vzory většinou hledáme jinde.
Omlouvám se, že se v rozhovoru, který má být o vás, ptám na práci vašeho otce, ale kromě chemie učím i biologii - dětství jsem strávil v lesích s atlasy v batohu. Ale zajímá mě, jak ilustrace do atlasů vznikaly. Podle živých přírodnin, podle fotografií? Jak hodně dobrým botanikem musí být výtvarník podobných publikací?
Asi víte, že můj otec žil od padesátých let na Slovensku a tamní nakladatelé měli snahu se emancipovat a vydávat původní atlasy rostlin, které do té doby chyběly. Nutnost zaznamenat vzhled jednotlivých druhů v čerstvém vzhledu vedla otce k tomu, že si vlastnoručně zhotovil tehdy těžko dostupný obytný přívěs, s kterým vyrážel do hor, aby mohl kreslit rostliny přímo na jejich stanovišti. Jeho jasný úkol spojený s pobytem v přírodě jsem mu velmi záviděl, ale on mě s sebou nikdy nevzal. Později už měl kolem sebe skupinu přírodovědců, kteří rostliny vyhledávali a dodávali otci domů. Pak už šlo jen o čas. Myslím, že se postupně stal docela respektovaným odborníkem, dokonce je několik poddruhů nazváno po něm. Když pak později pracoval na fauně Evropy, využíval ke kreslení veškerý dostupný materiál včetně fotografií.
Ještě bych potřeboval vytipovat někoho, komu předat štafetu.
Což akademického malíře Petra Menše, který učí na sklářské škole v Kamenickém Šenově, co ji chtějí teď zavřít. Bydlí ve Velké Bukovině, je to ještě v okrese?
