„Antonín Procházka je obdařen talentem pro komediální žánr. Text jeho hry mluví divákům z duše. Je to příběh docela obyčejných manželských párů snažících se předejít možné manželské krizi. Způsobí nejprve lehkou zápletku, postupně však doslova gejzír krkolomných situací, trapasů a slovního humoru. A to za přispění dospívající dcery, jejího kluka a ubohého bytaře, který přijde poctivě krást, zamotá se do světa intelektuálů a jen zírá, do jakých situací se zapletl,“ říká Jarek Hylebrant, umělecký manažer Jiráskova divadla v České Lípě.
Plzeňský Moliere. Tak se přezdívá herci, režiséru a dramatikovi Antonínu Procházkovi. Jeho komedie ovšem sklízejí vavříny nejen v domovském Divadle J. K. Tyla v Plzni, ale i na divadelních scénách po celé republice. V Praze měla nedávno v Divadle pod Palmovkou premiéru Procházkova hra Přes přísný zákaz dotýkat se sněhu a nyní uvedla v Branickém divadle agentura Václava Hanzlíčka komedii S tvojí dcerou ne. Obě inscenace Antonín Procházka také režíroval.
V současné době také uvádí pořad Zvoňte dvakrát na TV Nova.
Upravoval jste hru S tvojí dcerou ne pro nové nastudování, anebo jste byl spokojen s tím, jak jste ji dříve napsal?
Z mé strany byly úpravy minimální. Nicméně pokud jsou do hry obsazeni herci s tvořivou invencí, jakou vládne třeba Petr Nárožný, Martin Zahálka nebo Naďa Konvalinková, pak původní text dozná jisté změny.
Ve hře S tvojí dcerou ne jste stvořil postavu zloděje, který vykrádá byty. Hrdina komedie Přes přísný zákaz dotýkat se sněhu se zase vrací z vězení. Kriminální motivy se objevují i v dalších Vašich hrách. Znamená to, že Vás téma zločinu nějak mimořádně přitahuje?
Je to možné, že jsem byl v minulém životě zloděj. Většina mých postav jsou vlastně "outsideři" a to se týká i těch zločinců. Jsou to spíše bizarně romantické postavy, jako by sem zabloudily z éry rady Vacátka.
Je pro režiséra výhoda nebo nevýhoda, když mu v jedné inscenaci účinkují příbuzní? Tentokrát je to Naďa Konvalinková a její dcera Karolina Kaiserová, ale s podobnou konstelací máte značné zkušenosti již ze svých plzeňských inscenací.
Někdy účinkování příbuzných může způsobovat při zkoušení jisté napětí. Český divadelní svět je navíc poměrně malý a nedá se tomu téměř vyhnout. Při naší práci se Naďa pochopitelně snaží Karolině občas poradit a ta to hrdě snáší. Až začne Karolina radit Naďě, pak to bude horší.
Jste známý nejen jako herec, dramatik a režisér, ale i jako recesista. Stává se Vám, že na vás někdy nalíčí past herci, s kterými zkoušíte? Nebo jste jako režisér pes a herci si na Vás nic nedovolí?
I když momentálně režíruju, jsem duší herec, takže znám všechny herecký finty, co herci na režiséra vytahujou. Vím, co si herci o režisérovi myslí, když předstírají, že jsou radostni z jeho poznámek. To je pro ně nevýhoda. Pokaždé ovšem naletím na hereckou past, kterou mi nastraží: že totiž do poslední chvíle předstírají, že to nejde, ale pak to na premiéře vystřihnou.
Většina dramatiků na rozdíl od Vás ve svých hrách neúčinkuje. Je pro Vás snadnější napsat roli pro sebe nebo pro jiné herce?
Nevidím v tom rozdíl. Myslím, že nejsem sobeček v tom smyslu, že bych si všechny fóry napsal pro sebe a ostatním nechal jen nahrávky na smeč.
A s jakými pocity pak sledujete inscenace svých her, ve kterých už tu "vaši" roli hraje jiný herec? Kdo z herců se Vám na místě Antonína Procházky nejvíce zamlouval?
To je trochu potíž. Když režíruju jiného herce, který hraje mou roli, tak se snažím ho podvědomě vtlačit do mého pojetí, ale postupem času si zvyknu na jeho naturel a přestane mi vadit, že to hraje po svém. Jsem spokojený, jak "mou roli" hraje třeba Jan Moravec v libeňském divadle nebo Jiří Kalužný v pardubickém představení "Profesora".