Tvrdí o sobě, že fotografuje teprve deset let, ale už je spoluautorem knihy, která obsadila první místo v soutěžích Nejkrásnější kniha roku 2003 a Fotografická publikace roku 2004. Václav Sojka je dvorním fotografem národního parku České Švýcarsko, ale nebrání se fotografovat i za jeho hranicemi. Vloni navštívil Venezuelu.
S rozšířením digitálních fotoaparátů se stalo fotografování doslova masovou zábavou a velké množství lidí si myslí, že fotografuje dobře. Používáte ještě klasiku anebo už jste také přešel k digitálům?
Používám klasiku na fotografování krajiny (Pentax 67 II). Na krajinu ještě běžné digitály nestačí. Nemají tolik obrazových bodů, kolik si krajina zaslouží. Na fotografování všeho ostatního už ale většinou používám digitální Canon D 10.
Je pro Vás fotografování ještě koníčkem či vás dokáže uživit?
Fotografování mě neuživí. Možná je to tím, že nejsem dobrý obchodník.
Jste fotografem pro určitou skupinu lidí velmi známým – přiznám se, že já o Vás vím od podzimu 1999 – čím myslíte, že se lišíte od těch méně úspěšných fotografů?
Nevím. To, co umím, jsem se z velké části naučil na svých chybách. Dodnes mě mé špatné snímky učí. Přemýšlím nad nimi, co jsem udělal špatně a jak to příště udělat dobře.
Určitě máte nějakou fotografii obzvlášť oblíbenou pro příběh jejího vzniku. Můžete mi nějaký takový přiblížit?
To je právě ono. V dobré fotografii příběh je. Mám spoustu špatných fotografií s úžasnými příběhy, které jsem při jejich fotografování zažil. Divák neví, co jste kvůli pořízení snímku musel podstoupit. Ani to není důležité. Důležitý je výsledek. Chci říct, že dobrý fotograf musí zapomenout, že má k nějakému svému snímku citový vztah, protože při jeho pořizování visel někde za nohu. Musí se stát objektivním kritikem úplně cizího či svého obrázku. Ale jsem jen člověk, a tak mám raději své obrázky, o které jsem se více popral.
Například snímek Růžovský vrch od Větrného vrchu s rozkvetlou loukou v popředí. Přišel jsem na místo před svítáním v tričku a kraťasech. Pak jsem dlouho čekal. Byla mi šílená zima. Ze zoufalství jsem se balil do hliníkové plachty, kterou nosím jako odraznou desku. Několikrát jsem to toho rána chtěl vzdát. Nakonec vyšlo slunce a nastal překrásný den..
Prohlížel jsem si galerie na oficiálních stránkách národního parku. Máte nádherné věci fauny i flóry, ale vůbec nej snad umíte západy či východy slunce nad různými severočeskými vrcholy. Můžete mi popsat, jak takovou fotografii udělat, aby nevypadala jako kýč vyblejsknutý náhodně z okna paneláku? Jak fotit východy a západy?
Ráno a večer bývá dobré světlo a krásná atmosféra. Většina lidí je v tu chvíli fascinována samotným sluncem. Můžeme pak na jejich obrázcích vidět slunce stokrát jinak… Lepší je dívat se, co světlo například zapadajícího slunce vykouzlilo v krajině pod sebou. Lepší než obrázek – slunce je obrázek – zapadající slunce růžovým světlem prozářilo překrásnou krajinu chystající se spát…
Třeba? Máte na nějaké místo v Českém Švýcarsku zálusk? V tom smyslu, že se Vám ho stále nedaří vyfotit za ideálních světelných podmínek či tak něco?
Zálusk – je spousta takových míst, na která mám zálusk. Na krajině je fantastické, že světlo a kulisy tu obstarává Šéf. Člověk může chodit, vnímat, přemýšlet, cítit…ale nasvícení a rozmístění objektů v krajině je dáno. Takže když šéf nasvítí, je třeba být připraven, mít zálusk, ale hlavně pochopit.
A můžete nám nějaké takové konkrétní místo prozradit, abychom se pokusili o štěstí a mohli se na Vás trochu vytáhnout? Není to snad jako u houbařů, kteří svá místa neprozrazují.
Tak samozřejmě, že najít dobré stanoviště pro fotografování krajiny je na celé věci to klíčové. Jsou lidé, kteří si vezmou moji fotografii a neuvěřitelně přesně ji obšlehnou. Sám to tak přesně nedokážu. Zkoušel jsem to. Ale dobře jim tak. Ale pak jsou místa, odkud téměř to samé fotily generace fotografů (Pravčická brána). A je zajímavé, že ti větší z nich každý trošku jinak. Takže zpět k Vaší otázce – dobré místo na fotografování krajiny je například vrchol Malého Stožce, Zlatý vrch, Zámecký vrch u České Kamenice, Mariina vyhlídka atd.
Proč jste se vlastně rozhodl pro fotografování přírody? Akty Vás nelákaly?
Proč fotografuji přírodu? Protože ji mám rád.
Teď nevím, jestli nebudu impertinentní, ale ženy tak nějak k té přírodě také patří. Ani jste to nezkoušel?
Nezkoušel. Obdivuji překrásné dílo Tarase Kuščinského. Ale nejsem Kuščinskyj. Krásně nafotit krásné ženy je nesmírně těžké.
Musel jsem se smát, když jsem si prohlížel stránky parku. Kočka, Sojka, Drozd, Zajíc, Kafka, Peroutka … Nedá mi to, abych se nezeptal. Myslíte, že bych jako Bárta dostal místo?
S Vaším jménem, které aramejsky znamená také oráč, bych doporučoval spíše zemědělský podnik. Dělám si samozřejmě legraci.
Nedávno jste se vrátil z Venezuely. Pro mě byla Amazonie snem od té doby, co jsem přečetl Dobrodružství malého Martina v lesích brazilských. Měl jste podobné touhy?
Byl jsem ve Venezuele vloni v listopadu skoro měsíc s Jiřím Šlamborou a spol. Jsem na tom hodně podobně jako vy. Jako kluk jsem snil o Orinoku a Amazonce. Dnes mi dochází, že jedno z posledních velmi málo probádaných míst na zemi si své tajemství dobře chrání vlhkem, vedrem, nemocemi, parazity, jedovatým hmyzem, hady, kajmany, dravými rybami, jedovatými rejnoky, neprostupným pralesem a tak dále. Ale naštěstí jsou pro mě klukovské sny stále ještě hodně důležité, asi. Letím znovu.
Takže Vás žádný kajman, had ani hmyzák nezviklal? Nenastaly žádné problémy, u nichž byste si řekl: To jsem trouba, že jsem jel?
Problémy samozřejmě byly, ale daly se řešit. Když jste kdekoli v problému, tak vám bulení, že jste tam neměl lézt, nepomůže. Ani trochu. To mě naučilo horolezení. Tam se často dostáváte do problémů, které nepřemluvíte. Jsem poměrně opatrný člověk, ale pralesem jsem často chodil sám. Takže se stalo že jsem několikrát zabloudil. Nebo jsem třeba narazil na jaguára. Pokud bych nedával pozor, měl bych s ním velký problém. U mé stezky hodoval na uloveném praseti. Pokud bych si ho nevšiml a šel dál, zaútočil by. Vzhledem k tomu, že nejsem Sandokan, bych se mačetou asi neubránil…
Je fotografování v Amazonii technicky jiné, náročnější než u nás?
Po pralese jsem tahal středoformátový Pentax a kinoformátový Canon. Kvůli kvalitě a problémům s dobíjením. Příště pojedu s digitálem a středoformátovým Fuji 69.
Jak dopadlo fotografování v Amazonii? Nikde jsem Vaše fotografie neobjevil. Máte nějaké kousky, na které jste obzvlášť hrdý? A jsou to tentokrát potůčky, domorodci, rostliny či zvířata?
Přivezl jsem stovky kvalitních fotografií. Že jsou málo vidět, souvisí například i s tím, že dosud nemám vlastní internetové stránky.
Dostal jste se jako fotograf ještě do jiných atraktivních míst? Pokud máme tak hodně podobné sny, tak mě jako kluka lákala po četbě Luskačových knížek ještě Sibiř …
Dostal jsem se dvakrát do divočiny v bývalém SSSR. Do pouště Rin a do pohoří Ťan Šan. Ale to jsem neuměl fotit. Rád bych samozřejmě na Sibiř, k Bajkalu, na Usuri, na Kamčatku… Je mnoho míst, kam bych rád. Ale není čas a nejsou peníze.
----------------------------------
Václav Sojka (1963, Ostrava) žije od prvního roku svého života v krajině Českého Švýcarska, kam jeho rodinu zavedlo otcovo povolání hajného. Maturoval 1983 v oboru elektrotechnickém ve Varnsdorfu. V letech 1992 – 2000 pracoval jako strážce CHKO Labské pískovce. Od roku 2000 je zaměstnán ve správě NP České Švýcarsko. Zabýval se horolezectvím a na svém kontě má sto padesát prvovýstupů v pískovcích. V Labských pískovcích se mu podařilo nalézt více než deset lokalit s nálezy po lidech střední doby kamenné. Nalezl zde také desítky dehtařských pecí (nejstarší z poloviny třináctého století), slovanské hradiště z devátého století, zaniklou lesní ves Purkartice, středověké lesní sklárny, desítky prastarých skalních rytin.
Fotografuje deset let. Je členem Asociace profesionálních fotografů ČR. Publikuje zejména v materiálech sloužících potřebám ochrany přírody. Dále byly jeho fotografie publikovány v novinách, časopisech, učebnicích, kalendářích a knihách. Kniha Národní park České Švýcarsko, na které se spolupodílel s RNDr. Zdeňkem Patzeltem, se umístila v příslušné kategorii na 1. místě v soutěžích Nejkrásnější kniha roku 2003 a Fotografická publikace roku 2004.
-----------------------
Datron, s.r.o., se zabývá poradenstvím v oblasti IT, instalací a servisem hardware, projektováním LAN/WAN sítí, zaváděním aplikačního software, provozem vzdělávacího střediska, vývojem aplikací, implementací CRM systémů.
