České Středohoří není kolejemi zrovna protkáno, a tak opět vyrazíme autem. Necháme ho zaparkováno v ospalém městečku Třebušín, například vedle požární nádrže, naproti trochu nafoukanému hotelu Hubertus, jenž na německé nápisy láká více germánskou klientelu než nás.
Na rozcestníku si vybereme žlutou značku a kolem kostela svatého Mikuláše začneme pomalu stoupat ke tři kilometry vzdálenému vrcholu. Nejhezčí jsou bukové partie lesa, v nichž časně zjara kvetou sasanky, dymnivky, bažanky, violky a prvosenky.
Samotný hrad, který si nechal roku 1421 postavit hejtman Žižka, je trochu zklamáním. Zůstalo z něj jen několik zdí a mocný val – a to nebyl rozbořen hned několik let po svém vzniku, jak si přál císař Zikmund, ale zpustl až v šestnáctém století. Daleko více zaujme rozhled po kraji. Třebušín se svým kostelem a hřbitovem jako na dlani, vrchol s názvem Panna či náš další cíl: Trojhora.
Po žluté sejdeme zpět do Třebušína. Na jeho okraji značka zmíněné barvy končí a plynule přechází do zelené. Na náměstí si zkontrolujeme, jestli nám někdo neodcizil vozidlo, a pokračujeme k jihozápadu. Můžeme si nyní prohlédnout Kalich odspodu. Les je napaden dřevokaznými škůdci, a tak v něm lze pozorovat šplhavce či brhlíky, jak se s nimi lačně vypořádávají. Za průzkum jistě stojí čerstvě rozmístěné feromonové lapače.
Zatímco Kalich byl z horniny zvané trachyt, zde narazíme na známější čedič s jeho typickou sloupcovitou odlučností.
Jak jsem psal již v úvodu, Trojhora mě okouzlila více než Žižkovo sídlo. Výhled je srovnatelný, ale jinak to zde více „voní“ divokostí. Nejúžasnější je přechod z jednoho vrcholu na druhý, který mi nechal vzpomenout na lezení v rumunských horách, kde značky jsou jen nazdařbůh rozesety po kamenech. Borovice stáří mého dědy a vzrůstu mého syna lákají k nafocení snímků do publikace o bonsajích.
Po zelené značce slezeme na západní straně plné kamenných moří a intuitivně se podél jižní paty Trojhory vrátíme k cestě, která nás původně pod vrchol dovedla. Následně se pokorně vrátíme zpět do Třebušína.