Prosím Tě, jak jsi přišel k té přezdívce? Pomalu už nikdo neví, jak se doopravdy jmenuješ.
Přezdívku jsem dostal na škole, na učňáku v Nymburce a vydržela mi dodnes. Jinak se jmenuji Petr Nárovec. Ale už ve škole mě všichni znali spíš jako Brambora, protože jsem byl mrňavej a tlustej. Na vojně to pokračovalo a dnes málokdo tuší, že „pan Brambora“ se ve skutečnosti jmenuje Nárovec.
Českolipané, zvláště ta intelektuálnější část, Tě znala původně jako provozovatele čajovny. Už tě tato činnost neuspokojovala, když jsi se začal ucházet o místo kastelána?
Nemyslím, že by mě čajovna přestala uspokojovat, ale hrad si mě vyloženě přitáhl. O místo kastelána jsem se začal ucházet spíš ze zvědavosti a vůbec jsem nedoufal, že mi něco takového vyjde.
Jak hodně byla čajovna podnikatelským záměrem a jak srdeční záležitostí?
Podnikatelský záměr to moc nebyl, nejsem moc podnikatelský typ, spíš, jak říkáš, srdeční záležitost. Ale doba, kdy jsem byl v čajovně, byla vynikající školou, která mě hodně formovala. V čajovně jsem zažil úžasné zážitky, setkal se se spoustou zajímavých lidí, se kterými jsem vypil stovky litrů nejrůznějších lahodných čajů ze všech možných konců světa.
Jaké to je bydlet na hradě? Pamatuji si, že jsi mi jednou v noci ukazoval, kudy chodí bílá paní ...
Bydlet na hradě je určitě pro většinu lidí velice romantická představa, ale můžu vás ujistit, že všude je chleba o dvou kůrkách. Je to velice příjemné a relativně klidné místo, tedy až na nedalekou křižovatku a na nejrůznější kulturní akce, které se zde pořádají. Ale na to si člověk zvykne.
Ale fakt - máš strach?
Strach z čeho? Jestli někde potkám bílou paní nebo Zikmunda? Myslím, že s těmito dávnými přízraky se člověk vždycky nějak domluví, horší jsou skuteční a živí lidé, to mám občas opravdu strach.
Jsi Českolipan, anebo také náplava?
Jsem naplavenina. S rodiči jsme se přistěhovali do České Lípy v roce 1987. Narodil jsem se v Teplicích a pak se rodiče stěhovali, udělali jsme si takové kolečko po Čechách, Velhartice, Stádlec a Miletín a nakonec jsme zakotvili tady. Musím podotknout, že Českolipsko je asi nejmilejší krajina, jakou jsem poznal, a jsem hrozně rád, že mě sem osud zavál.
Jak to vypadá s návštěvností hradu v letních měsících? Zlepšuje se to?
Rozhodně. Od začátku se návštěvnost pomalu zvětšuje. Hrad se stává vyhledávaným turistickým cílem. Loňská sezona byla co se týče návštěvnosti rekordní, jenom v prohlídkách jsem provedl více než 1500 lidí. Především to bylo díky pořadu „Toulavá kamera“ a také díky tomu, že se nám podařilo otevřít další část expozice a pokladnu. V některých dnech jsem tu měl tolik lidí, kolik jsem jindy neprovedl za týden. Domnívám se, že to je jen začátek. Těším se na příští rok, to by se měl začít opravovat krásný gotický kamenný most, po kterém se kdysi vstupovalo do hradu. Návštěvníci pak budou přicházet do hradu tak jako před staletími. Jen mám trochu obavu, že už to sám nezvládnu.
Na co se lidé ptají? Pomalu v každé skupince návštěvníků hradů a zámků se přece najde takový ten šťoural, který se musí před ostatními nějak blýsknout.
Tak nejčastější otázky jsou asi tři. Za prvé: „Kde je ten hrad?“. Za druhé: „Kde je ta voda?“. Za třetí: „A proč to odstřelili?“ Co se týká těch šťouralů, tak ty mám docela rád, výklad není tak fádní a já rád s návštěvníky diskutuji, snažím se, aby prohlídky nebyly nudné. Výklad přizpůsobuji podle toho, koho provádím. Jiná prohlídka je s malými dětmi, jiná se současnými studenty gymnázia nebo třeba s důchodci. Žádná prohlídka není stejná, každá skupina vyžaduje osobní přístup, každého zajímá něco jiného a navíc historie hradu je tak pestrá a zajímavá, že všechno stejně během zhruba hodiny, kterou prohlídka trvá, nemůžu říct. Jednou jsem se snažil o opravdu pečlivou prohlídku pro skupinu lidí se zájmem o historii. Trvala skoro tři hodiny a stejně bylo ještě o čem povídat.
Hodně ses proslavil právě při zmiňovaném vystoupení v televizi, v Toulavé kameře. Vyprávěli mi o tom dokonce moji rodiče, kteří vůbec nejsou místní. Jak sis natáčení užil?
Já a stát se slavným? Víš, že mně to ani nepřijde, že bych byl slavný. Dělám svou práci, doufám, že dobře, baví mě a hlavně se snažím dělat ji s láskou a citem tak, abych se nemusel za své dílo stydět. To platí jak pro moji práci na hradě, v čajovně, na dráze nebo kdekoliv jinde. A takových lidí bylo k vidění v Toulavé kameře stovky, možná i tisíce - nadšenců a bláznů, kteří se snaží o záchranu něčeho nebo dělají něco „nenormálního“. Osobně si myslím, že „Toulavá kamera“ tu nebyla naposled, alespoň doufám. Česká Lípa a především její okolí má hodně, co může turistům nabídnout. Jinak jsem rád, že se to lidem líbilo, a doufám, že jsem České Lípě a našemu hradu neudělal ostudu.
)
Fotografie Lukáše Pelecha jsou z pašijí na hradě.