Před třemi lety založil společně se Zdeňkem Rejnou společnost Kultura Nový Bor, s.r.o, která je ve stoprocentním vlastnictví města. Spojilo se tak divadlo, Navrátilův sál, městské a letní kino pod jednu společnost. Vystudoval filmovou školu v Čimelicích obor produkce. Společně s Antonínem Nevolem natočil řadu dokumentů.
Zároveň je zakladatelem a prezidentem Novoborské akademie spojených kinematografií, která již osm let sdružuje vedoucí kin z celé České republiky. Tato akademie se každoročně schází k udílení cen nejlepším českým filmům, hercům a režisérům. Je regionálním zástupcem Asociace českých filmových klubů, členem předsednictva Asociace provozovatelů kin, členem dozorčí rady filmové komory a zástupcem kinařů v České protipirátské unii. Kino Nový Bor je zapojeno do Projektu 100, od loňského roku pořádá mezinárodní přehlídku outdoorových filmů a letos poprvé mezinárodní přehlídku dokumentárních filmů Jeden svět.
V loňském roce i letošním roce uspořádal Radovan Novotný Česko-brazilské dny společně s karnevalem v centru města.
Pocházíš z Nového Boru?
Ne, narodil jsem se v Praze, ale vyrůstal ve středních Čechách v Sojovicích. Do školy jsem dojížděl do Staré Boleslavi, která je proslavená mimo jiné jako působiště nejmenovaného redaktora i-novin.
Jaká byla Tvoje cesta do severních Čech?
Vlastně to byla taková zkratka, sice to bylo dál, ale zato horší cesta. Nejdřív jsem to vzal přes jižní Čechy do Čimelic, kde jsem vystudoval filmovou školu obor produkce, pak jsem strávil pracovně chvíli v Praze ve střižně České televize, no a potom mě to už táhlo na sever. Vlastně taky trochu na Moravu, odkud pochází moje babička, která mě často lákala na koláče, a později jsem si začal rozumět i s jejími lahodnými moky. To mi zůstalo dodnes.
To Tě tedy rodiče moc doma neviděli, máš ještě nějaké sourozence?
Jsem nejstarší ze tří bratrů a rodiče na mě nestačili. Nedokázali mě uhlídat, tak jsem se brzo oženil. Dokonce tak brzo, že mi žena chodila na rodičák. Což byla docela legrace, protože ji po cestě ve vlaku balil můj matikář, aniž by cokoliv tušil. Pak jsem to měl u něj ale dobrý.
Jaké byly Tvé plány a sny po skončení filmové školy?
S hlavou plnou ideálů, že udělám díru do filmového světa, jsem nastoupil do střižny v České televizi. Práce to byla zajímavá a spoustu jsem se toho naučil. Ale v té době jsem už měl prvního syna a pracovní doba byla od nevidim do nevidim. Tak jsem se rozhodl změnit práci a nastoupil jsem na OKS Praha východ jako metodik pro film, fotografii a výtvarnictví.
Co se skrývalo pod prací metodika?
Pořádal jsem výstavy zajímavým lidem, organizoval filmové přehlídky, semináře a další.
S jakými zajímavými lidmi ses tenkrát setkal?
Při přípravě jednoho filmového semináře jsem se seznámil s Františkem Vláčilem. Promítali jsme tenkrát jeho trezorové filmy pod hlavičkou uzavřených studijních projekcí OKS. Bylo to velmi příjemné setkání. Pořádali jsme také besedy například s Radkem Johnem, Karlem Smyczkem a dalšími. Pak ale nad mými ideály dobýt filmový a kulturní svět zvítězilo mé astma, a tak jsem na doporučení lékaře opustil zaprášenou Prahu.
A to už jsi byl na cestě do Boru?
Měl jsem namířeno někam na sever, do čerstvého a svěžího Podluží. Teda vlastně nejdřív do příjemného prostředí uranových dolů, do Stráže pod Ralskem, kde jsem sehnal práci v kulturáku jako dramaturg a potkal jsem se se svým kolegou z průmyslovky Tondou Nevolem, který je dnes provozovatelem českolipského kina. Od dalšího spolužáka z Čimelic jsem se dozvěděl, že v jeho rodišti v Novém Boru vyhořelo kino a budou shánět vedoucího. Tak jsem se šel ukázat. Po třech letech, v roce 88 se mi ozvali, abych nastoupil. Vlastně to byla taková ta nejhorší práce, měl jsem dokončit rekonstrukci kina a zprovoznit ho. Když se to v dubnu 1989 podařilo a chtěli jsme ho slavnostně otevřít, museli jsme slavnost posunout. Někdo nás upozornil, že se to nehodí, slavnostně otevírat kino v pohraničí v den narozenin Hitlera.
Jak se Ti podařilo zapadnout do novoborského prostředí, nechyběla Ti Praha?
Ani ne, nebylo moc času. Vrhl jsem se po hlavě do práce. Podařilo se mi hned od počátku rozběhnout Filmový klub a později zapojit kino i do Projektu 100. Dokonce naše kino dvakrát získalo celorepublikové ocenění Kino roku. To ale bylo ještě před masivním nárůstem digitalizace, chrlením seriálů komerčními televizemi a stahováním filmů z internetu.
Jak jsi se vypořádal s úbytkem diváků v kině, který zasáhl celou Českou republiku?
Bylo potřeba divákům nabídnout něco navíc, něco, co je do kina zase naláká. Využil jsem svých zkušeností z Prahy a začal pořádat slavnostní premiéry s tvůrčími a hereckými delegacemi, výstavy, filmové přehlídky a další doprovodné akce, na které nebyli diváci v Libereckém kraji zvyklí. Pravidelné výstavy v kině se už dostaly do povědomí vystavovatelů, dnes máme zamluvený výstavní prostor do druhé poloviny roku 2009 a plánujeme výstavy na rok 2010.
Jsi zakladatelem a zároveň prezidentem Novoborské akademie spojených kinematografií. Jak tato akademie funguje a co plyne z Tvé funkce prezidenta?
Před osmi lety, nějak touhle dobou, jsem s kolegy kinaři diskutoval u piva o udílení cen. Dosud vlastně nikdy neudíleli ceny kinaři a filmy se přece ještě pořád točí pro kina. Tak jsme se rozhodli, že založíme akademii a budeme každoročně hlasovat a udílet ceny nejlepším českým filmům. Novoborská akademie dokázala spojit vedoucí kin z celé České republiky, což je skvělé i pro výměnu zkušeností z fungování kin v jednotlivých regionech.
Jsi členem předsednictva Asociace provozovatelů kin, členem dozorčí rady filmové komory a zástupcem kinařů v České protipirátské unii. Jak se Ti to všechno přihodilo?
V návaznosti na mé aktivity kolem kina mi přišly nabídky členství právě v těchto sdruženích, což možná vypadá hezky, ale funkce jsou bez honoráře a docela náročné na čas a peníze. Schůzky se většinou konají v Praze nebo na Moravě. Jenže když vám není osud kin lhostejný, máte alespoň pocit, že můžete něco v jejich fungování změnit.
Před třemi lety jsi založil společnost Kultura Nový Bor, jaké vidíš dnes ve fungování této společnosti výhody?
Společnost zatím i přes počáteční pesimistické předpovědi funguje ke spokojenosti města i veřejnosti. To se však projevuje na opotřebovanosti mé chatrné tělesné schránky a znovu se tak vracím k životabudičům. Lahodným moravským mokům, vínu z Čejkovic, slivovici a frgálům z Valašska. Dobré jídlo a dobré pití mě vždy postaví na nohy. Občas si zajdu zhuntovat tělo na lyže, kolo či squash, aby tělo chátralo rovnoměrně s myslí. Snad se jednou o mě moji dnes už dospělí synové postarají. Začínám už být také vybíravý a občas si něco uvařím sám. A tak tady mám pro čtenáře jeden bonus. Recept božích milostí od mé babičky. Smícháte ¼ kg hladké mouky, 1 žloutek a pár piv (1/4 piva přidáte do těsta, zbytek přidáváte do sebe). Rozhnětete tužší těsto, přikryjete utěrkou a necháte chvíli odpočinout. Po tomto namáhavém sportovním výkonu doplníte tekutiny. Mezi tím si rozetřete 5dkg hladké mouky s 5 dkg másla a to namažete na rozválené tužší těsto, které srolujete, přeložíte a rozválíte. Tak pokračujete nejméně šestkrát. Teď je čas dopít zbytek piva a otevřít nové. Znovu těsto rozválíte, srolujete, přeložíte a rozválíte. Když už toho začnete mít dost, rozřežete na tenko vyválené těsto například na čtverce velikosti dlaně a uprostřed naříznete například do kříže, fantazii se meze nekladou. Rozpálíte na pánvici olej a smažíte boží milosti z obou stran. Pak je necháte na ubrousku, aby vsákly přebytečný olej. Kdo má rád sladké, posype je na závěr moučkovým cukrem, kdo pikantní, posype je před smažením kořením a solí.
