Agra, den čtvrtý
4.12.2015: Tak tohle musím napsat. Přijdu do internetové kavárny, kde nevaří kávu, ale tu Vám donesou, když o ní požádáte. A přej že internet not working, ale ať počkám, že to do pěti minut půjde. Za tři minuty přišel chlapík, počítačový údajně to expert, dvě minuty tahal za dráty, které tu všude trčí, no a už to frčí
….Tak a od té doby, co jsem napsal to frčí, uběhlo 18 hodin. Nemá cenu se přehnaně radovat. Po tom, co jsem to napsal, tak celý přívod elektřiny spadnul, tma. Čekal jsem půl hodiny, než natáhli kabel z vedlejšího domu. To bylo dobře, že se rozsvítilo, ale internet se už nerozeběhl. Dnes je den pátý, ale dopíšu čtvrtý, neb jsem měl pár věcí na srdci.
Předně včera byl relax day, užíval jsem si s knihou Životopis Jogína od Paramhansy Joganandy, kterou čtu už podruhé, ale má pro mě opět nové zprávy, které jsem dříve nedokázal uchopit a vstřebat. Jak se vše vyvíjí, je to přirozené. Navštívil jsem místní muslimskou restauraci Johny’s Place, která nabízí skutečně pochoutky. Dal jsem si Malai Kofta v omáčce s butter nanem, jejej. Pak sladkou palačinku s čerstvým banánem a medem a čaj Masala. Musí říci, že jsem tu s muslimskou komunitou velmi spokojen a tak přátelské prostředí, jsem tu v Indii ještě nezažil. Bylo to poprvé, co mě majitel restaurace sám od sebe a první pozdravil se sepjatýma rukama (jen bez Namaste, to Muslimové nepoužívají, ale to je snad jedno ne), cítil jsem se tam jako doma. Dokonce mi donesl osobně i kávu do protější internetové „kavárny bez kávy“. Pak jsem také docela pěkně pokecal s místním trafikantem, co mě pozval na kus řeči (only spiking, not buying). Docela se rozpovídal a říkal, že to cítí tak, že jsou pro něj všichni lidé zajedno, jestli je někdo muslim, nebo křesťan, nebo hindu, mají stejné dvě oči jako všichni ostatní, říkal že Šánti je to co uznává, to jsem s ním souhlasil. Seznámil mě trochu s životem Indů, ale to třeba někdy naživo.
Byly tady dotaz ohledně toho, jestli cestuju sám, jak se dorozumívám, jak si čistím zuby a jestli to se mnou něco dělá. Takže na tuto cestu jsem z ČR odjel sám, abych zjistil, že nikdy, NIKDY není člověk sám. Dorozumívám se hlavně anglicky a jde mi to čím dál líp, neb krom psaní mejlů a myšlenek nepoužívám jiný jazyk. Zuby si čistím celobambusovym kartáčkem, který jsem si přivezl z Čech a pastu tu mám ajurvedsnlou Sumudu ze Srí Lanky. Vodu k čištění zubů i na pití používám jedině balenou. Je to bezpečnější a lze říci, že díky tomu jsem už tu pátý den a bez, no bez nutnosti si někam rychle doběhnout.
Ještě k těm Muslimům, byl nejprve šok v 5,25 AM, tedy ráno, co se rozezní každé ráno dosti hlasitě amplion s muslimskými zpěvy, nejdřív jsem byl mírně znepokojen, ale dnes jsem se na to těšil. Mám kousek nahranej. Zajímavé je, že ačkoli jsem to v tomto životě slyšel poprvé, jakoby už to znal…
Jelikož tu chodí spousta inspirace, kterou si zapisuji, tak jedna ze včerejška:
Prostor (vně i uvnitř) si žádá víru. Víru v existenci, která nám chce poodhalit roušku největšího tajemství. A my jsme tak zaslepeni každodenními „starostmi“, že to nejsme schopni postřehnout. Není zřejmě rozhodující, jak má víra vypadat a už vůbec to nemusí být náboženství, které tento prostor zaplní. Je však jasné, že pokud to sami dobrovolně svým zkoumáním a bádáním po nejvyšší pravdě nezaplníme, snaží se to udělat někdo za nás. Tak se stává, že nenasycení a nevědomí hltáme různé kýčovité, jakoby nekončící televizní seriály, hltáme zpravodajství, o kterém stejně víme, že nemluví pravdu a které nás jen strachem udržuje v napětí z budoucího vývoje za pomoci dramatizace skutečností, které jakože ohrožují naši nekonečnou existenci. Svým strachem pak více a více nechtěné jevy přitahujeme. Využívají toho všelijací rádoby z Lásky k Česku, nabízející opakující se slevy na věci, které nepotřebujeme a tak dále. Všechno to je víra, neboli to, čemu věříme, svou pozorností posilujeme. Tak se občas stane, že některé jevy člověku přerostou přes hlavu a pak se divíme.
Jediným možným východiskem, je začít a jinak to nepůjde, že u sebe. Nikdo jiný to za nás neudělá a hrát do nekončena mrtvého brouka taky asi nemá s plnohodnotným životem mnoho společného.
Vím, že to může někomu připadat trochu mimo. Ano, je to mimo. Mimo náš obzor, který se mnohdy ubírá ve vyjetých kolejích. Někdo se může ptát, co pro to mohu udělat? Někdo to už ví. Jasné je to, že my, (každý z nás) jsme Ti, kteří řídí budoucí vývoj. Nikoliv minulostí, ale žitím v přítomnosti a to tak, jak nejlépe dovedeme. Podle toho bude vypadat naše budoucnost. Dokážeme to? Konec filosofické vsuvky. Omlouvám se, jestli jsem někoho pobouřil, ale to jsem přesně chtěl. To jsem měl na srdci a tak přejdu na další den.
Z Agry zdraví všechny Ondra
- Pro psaní komentářů se přihlašte