Po dlouhé době jsem zavítal do Progresu a nebyl to vůbec špatný večírek. Hrála zde totiž onehdy kultovní brněnská kapela Budoár staré dámy a byl to skutečně svátek pro všechny zúčastněné a nikoliv jen pro Dana Jandače, který zrovna slavil narozeniny a Budoár si nadělil tak trochu sám sobě.
Osobně jsem viděl Budoár, kterému předskakoval českolipský Czech Out, naživo poprvé a znal jsem ho v minulosti pouze z jedné, kdo ví už kolik let staré nahrávky. Už v té době, ač jsem se nestal skalním fanouškem, mi utkvělo v hlavě několik velice osobitých motivů. Jeden z nich, a vstávat bude kdo?, mě vlastně provází stále.
Do České Lípy přijel Budoár staré dámy v nové, ze třech pětin obměněné sestavě. V kapele však zůstaly dva hlavní hnací motory, kterými je sourozenecká dvojice Marta a Štěpán Svobodovi. Je to především Martin hlas, který dělá Budoár natolik výrazným a nezapomenutelným, on vás totiž neosloví, nepohladí, spíše na vás naléhavě zařve. Zajímavým momentem nového složení je i netradiční nástroj nesoucí tajemné jméno dechový midi-kontroler. Vypadá to tak trochu jako nějaký technoklarinet, který při znalosti práce s elektronickými udělátky dovede hráč přetransformovat v libovolný dechový nástroj. Jsou to věci.
Jediným nedostatkem jinak skvělého sobotního koncertu v Progresu, je striktní omezení konce produkce desátou hodinou, pokud si kluci nevyběhají výjimku. To je kámen úrazu. Lidé z okolních panelových domů nejsou z fungování klubu nijak zvlášť odvázaní a návštěvníci zase nezažívají pražádnou extázi, pokud hudební produkce musí často skončit dříve, než se dostaví její vrchol.
Asi tak to bylo i v sobotu, kdy se koncert pomalu rozjížděl, muzikanti postupně získávali lidi na svou stranu a sklízeli stále větší ovace. A pak, přesně v moment kdy publikum dýchá jedním dechem a společně si spokojeně podupává, zazní oznámení poslední písně. I tak ale Progres plní svoji funkci v kulturním životě města skvěle a zásobí nás pravidelně zážitky, za kterými bychom jinak asi museli jezdit jinam. Jen vymyslet, co s tou otvíračkou.