V polovině května má v kině Crystal premiéru dokumentární film o prvních porevolučních teenagerech, kteří v kulisách českolipských panelových sídlišť tvořili hudbu podle svého, z čehož nakonec vykrystalizovala legendární českolipská HC kapela SI Boba Suchého, Víti Váni, Kamila Poláka nebo Reného Vondry. Celovečerní film vznikal čtyři roky soustavnou prací dvou lidí, Rudolfa Živce a Luďka Svobody, kteří se společně chopili režie a kamery, přičemž první zmíněný si uzmul roli scénáristy, protože vše v 90. letech osobně sledoval jako tichý pozorovatel.
Jak jsi v 90. letech vnímal protagonisty filmu, členy kapely SI?
Asi jsem ještě nebyl plnoletý a odpoledne jsme s kámošema ze školy otevřeli dveře hospody, kde se hrála vždycky jiná hudby než jinde, Clawfinger, Leftfield, Massive Attack a další. Jenže jakmile jsem otevřel, ozvalo se: „Cukrárna je za rohem!“ Tak jsem musel ještě rok počkat, než jsem měl tu 18 jasnou. Jediná zábava v Lípě byla idiotská diskotéka v Luxoru nebo v bývalém kině, Fontána, nebo jak se to jmenovalo. Kde všem svítila bílá trička a zuby. Kdežto tahle hospoda byl jiný svět. A oni ho spoluvytvářeli.
Kde a kdy se vzala prvnotní idea, že vznikne film Severní vítr?
První myšlenka blikla před čtyřmi lety na festivalu Všudybud, kde jsem točil pár rozhovorů o životě v 90. letech. Ten materiál mě přesvědčil o tom, že je tahle generační výpověď důležitá, protože už tenkrát mě celkem šokovala.
Roky práce na filmu souběžně s vlastní prací. Co to úvodní nadšení udržovalo při životě?
Když se do něčeho zakousneme, tak to chceme dotáhnout do konce. Moc mi pomohl režisér Luděk Svoboda, který mě v průběhu realizace učí vše skládat dohromady. A nejen skládat, vůbec celou tu práci okolo natáčení filmu. Myšlenka natočit film o generaci, která si mládí užila v 90. letech, nás oba nadchla hned od začátku. Začali jsme se tím zabývat opravdu systematicky a film posouvat dál a dál. Zároveň jsme byli osloveni nově vznikajícím festivalem, abychom na něm premiérovali. To byl finální motor k dokončení. Festival nakonec letos nebude, ale termín premiéry nám už zůstal.
Na filmu se podílelo opravdu hodně lidí. Každý měl něco doma a šli jsme od příběhu k příběhu. Objevovaly se postavy i nové materiály.
Šlo natáčení podle plánu?
Dokument je živý organismus. Jeden den máš pocit, že je to hotovo, a druhý den letíš do Španělska, protože potřebuješ ještě jednu větu, kterou umí říct jen jediný člověk, který to opravdu prožil, a ty chceš a potřebuješ emoce. To platilo i o dalších rozhovorech, každé natáčení nás nabíjelo víc a víc.
Co vás v průběhu realizace filmu zaskočilo?
Zaskočilo mě, jaký to tenkrát bylo. Někoho 90. léta úplně minula a někoho zase ne. Některé natáčecí dny byly opravdu smutné, protože si „devadesátky“ vybraly svou daň na životech blízkých přátel. Já našemu filmu pracovně říkám „Českolipský Trainspotting“ a Ludva zase „Krutovítr“.
Jak moc se protnula původní ideová představa o filmu na papíře s výsledkem?
Ani ne! Vítr si sám říkal, co potřebuje a co je třeba udělat.
Jak se sbíral video a foto materiál do filmu?
Dlouho jsem sbíral staré videokazety a záznamy z koncertů. Bob Suchý s Víťou Váňou i Vašek Vorlíček v té době, kdy tušili, že by se to mohlo ztratit, naštěstí vše nanosili k nám do kanceláře. Ostatní jsme natočili v průběhu tří let.
Kam až jste museli zajít, abyste získali materiály do filmu?
Zajít? Běhat a lítat jsme museli! Na filmu se podílelo opravdu hodně lidí. Každý měl něco doma a šli jsme od příběhu k příběhu. Objevovaly se postavy i nové materiály. Film se do poslední chvíle doplňoval o další cenné artefakty.
Některé natáčecí dny byly opravdu smutné, protože si „devadesátky“ vybraly svou daň na životech blízkých přátel.
Jak komplikované je převést snímek z počítačové střižny na filmové plátno? Sestříhám, vyexportuji a pouštím?
Jasný, tak nějak! Jen to trvá týdny. Uděláš vzorek, vyzkoušíš v kině barvy, světlo, zvuk a zase zpátky, upravit a znova. Díky trpělivému panu Lomičovi z kina Máj v Doksech jsme to zvládli.
Co z Českolipska byste ještě rádi zachytili do podoby dokumentu?
Máme zálusk a dva roky rozpracovaný film Uraňáci. To je další film, který doplní filmově knižní trilogii spolu s Českolipskou satisfakcí a Severním větrem. Hledáme partnery filmu. Zatím nám pomohl a prvním partnerem je Liberecký kraj. Kdyby se chtěl kdokoli přidat, jsme tu na prodeus.cz. Jakoukoliv spolupráci jen uvítáme, nic krásnějšího než práce na filmu není. (smích)
Na co si při příštím filmu budete chtít dát pozor?
Zapíšu si do diáře, abych se příště víc vyspal.
Jaké máte s filmem plány?
Na to dnes nedokážu odpovědět. Festivaly, projekce v klubech, další kina, VOD. Pošleme film na festivaly a uvidíme, zda o něj bude zájem. Následně pak přijde na řadu TV, online distribuce ad.
Má Uhlíř a uran nějakou souvislost?
Má! Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím. K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím… Tak nějak to je. My jsme sever! My vytváříme kořeny tam, kde je před námi vyrvali.
Premiéra filmu Severní vítr, 11. 5., kino Crystal, 20:00 a 21:45 - ZA PODPORY MĚSTA ČESKÁ LÍPA
Další projekce: 14. 5., kino Máj Doksy; 28. 5., Kino Nový Bor
Dokumentární film o vzniku legendární českolipské kapely SI. Příběhy prvních porevolučních teenagerů „GENERACE 90“, kteří v panelákovém bytě založili hudební subkulturu. Nespoutaná jízda na hraně vlastního bytí.
Česká Lípa, město v severních Čechách, jehož počet obyvatelstva se během uranové konjunktury v 70. a 80. letech zdvojnásobil. Pro nová sídliště zde nebyla vybudována infrastruktura, zato zde byla odhalena poslední socha Lenina ve střední Evropě.
Na pomezí panelové výstavby a uranových dolů se rodila nová subkultura. Mladá generace, složená z místních i z dětí nově přišlých uraňáků, tvořila v temných kulisách svébytné hudební žánry a vydávala svědectví o žití v těchto končinách.
Děkujeme městu Česká Lípa za podporu filmu / DOTACE MĚSTA ČESKÁ LÍPA č.ml. 2019/0471/OPOCR