Tašku s peněženkou, mobilem a pláštěnkou mám připravenou a nasedám do auta s mým početným mužským doprovodem na dlouho očekávaný Řípfest. Své spolujezdce několikrát ujišťuju, že mi v tričku a mikině zima vážně nebude, protože mám pláštěnku. Pořádně si utáhnu tkaničky svých fialových kožených bot, ohrnu džíny ke kotníkům a vydávám se vstříc novým zážitkům.
Zaparkujeme v Krabčicích u obecního úřadu a do kopce šlapeme po svých. Míjíme řadu stánků s pivem a vuřty a samozřejmě nespočet chlápků s cedulí "Lístek za...", což nás nechává chladnými. Mou pozornost však upoutají ošklivé billboardy s obrázky dětí usmrcených při umělém přerušení těhotenství. Mladá slečna mi vrazí do ruky dva letáky vztahující se k bilboardům a já div nezakopnu o vlastní nohy, jsem obrázky naprosto šokována a znechucena.
U vchodu do areálu se kupí hromada lahví a plechovek, se kterými organizátoři dovnitř nikoho nepustí. Opatrně našlapujeme v rozvrtaném bahně a procházíme nepříliš silnou bezpečnostní kontrolou - jako ženská bych tam ten kvér klidně propašovala a chlápek ve žluté vestě by se na mě ještě mile usmál.
Je po druhé hodině odpoledne a zrovna tam své pecky předvádějí čeští Cocotte Minute, které sleduje zhruba 3000 lidí a další sem stále proudí. Najdeme si strategické místo u barového stolku stanu CocaColy, od kterého je úžasný výhled, a z dálky sledujeme vystoupení, které vnímáme popravdě jen minimálně.
Následující kapelu Krucipüsk už poslouchá snad přes 5000 rockových fanoušků a spolu s ní vyřvávají texty jako "Čoudy, čoudy, čoudy..." nebo "Druide, druide!". Vypůjčím si námořní dalekohled a sleduji řádícího frontmana kapely s dlouhým zrzavým plnovousem Tomáše Hajíčka.
Na scénu vystoupí Deborah Bohnam a spolu s blonďatou bubenicí a kytaristy v kvádrech předvede parádní show pro většinu z nás neznámých, přesto pěkných skladeb. Zatímco se po jejím vystoupení sklízí scéna a připravuje se na další rockovou legendu, všimneme si obrovského mraku a hustého deště pod ním, který se na nás nezadržitelně řítí. Přesuneme stolek rychle pod stan a očekáváme boží dopuštění. Strhne se prudký liják, voda cáká i do stanu a tak se chráníme také roztaženou pláštěnkou. Déšť znesnadňuje také práci na pódiu a celou půlhodinu se tam nic neděje.
Po dešti se vracíme na své původní stanoviště a zjišťujeme, že bahno je už naprosto všude a čím dál tím víc rozčvachtané. Já se pro jistotu nehýbám z místa a vůbec nic nepiju, abych nemusela skrz to bláto na ToiToiky. V našem zorném poli se objevuje jeden z prvních nešťastníků, kteří jsou obalení blátem doslova od hlavy až k patě.
Nekonečně dlouho trvá příprava scény pro Kena Hensleyho a mně se tak nabízí spousta času pozorovat návštěvníky jednodenního festivalu. Naprosto všichni mají zasviněné alespoň boty, jiní už na sobě nesou známky pádu či uklouznutí na kolenou, rukou, zadku, ale i na břiše a zádech. Mému pohledu neuniknou ani dvě vyfiknuté fešandy, obě v úzkých džínách a kožené bundičce, s ocvočkovanou kabelkou a dokonalým účesem. Blonďatá panenka Barbie s vysoko vyčesaným ohonem měla alespoň trochu rozumu a na nohy natáhla stylové holínky, druhá slečna však zřejmě nikdy na festivalu nebyla a při každém kroku se propadla hlouběji do bahna díky podpatkům svých kozaček. Miluju takové módelky.
Ken Hensley zahajuje známou skladbou Lady in Black, přidá ještě jednu píseň a tím celé jeho vystoupení končí. Pořadatelé se omlouvají, prý se vyskytly technické problémy s nástroji, tudíž z plánované devadesátiminutové hardrockové lahůdky zůstalo jen zklamání fanoušků a ostuda Kena Hensleyho.
Na scénu se tedy začínají připravovat skotští Nazareth a já jdu v této volné chvíli konečně obhlédnout občerstvovací stánky, zatímco můj doprovod se vydává do auta pro další oblečení. S rozpaženýma rukama balancuju na klouzavé hnědé břečce a co chvíli se nenápadně přidržuji kolemjdoucích a kolemstojících.
Palačinky, Gyros, čínské nudle i kuřecí steaky vydávají množství omamných vůní a před jejich stanovištěmi se tvoří rychle postupující fronty. Načichaná se vracím zpátky k "našemu" stolu a uhýbám z cesty rozesmáté sympaťačce Kristýně Leichtové alias Ivě ze sitcomu Comeback, chytře obuté do vysokých kanad, která se zřejmě přišla pozdravit se svou kamarádkou.
Ve chvíli, kdy už se klepu zimou jako ratlík, přichází moji zachránci v podobě vlněného svetru a mikiny s kapucí. Svetr ihned natáhnu, mikinu uvážu kolem pasu na horší časy.
Na pódium vyběhnou Nazareth a já se opět zmocním dalekohledu. Legendární muzikanti to na svůj věk pěkně rozjednou a i přesto, že zpěvák Dan McCafferty už dávno nevytáhne tón tak vysoko, jako kdysi, dokazují, že ještě rozhodně nepatří do starého železa.
V celém areálu se už pohybuje odhadem 15000 návštěvníků a nedočkavě očekávají příchod americké kapely Korn. Ta si ovšem dává neuvěřitelně na čas. Zvedám dalekohled při každém vzrušeném pískotu fanoušků v tzv. "kotli", ale vzápětí jej opět zklamaně odkládám, jelikož se na pódiu pohybují jen ladičí a další nezbytní pracovníci.
Když Korni konečně vystoupí, rozjedou to na plný plyn. Fanoušci si ve zlaté zóně pod pódiem vystoupení svých idolů očividně skvěle užívají, ale k nám hlas zpěváka Johnatana Davise doléhal velice slabě ve srovnání s bicími a kytarami. Vinou špatného ozvučení jsme tedy z očekávaného nářezu měli jen příjemnou kulisu.
Oblékám si teplou mikinu a konečně se po osmi hodinách vydávám k ToiToikám na kopci. Nohy mi na blátě podkluzují. Uvnitř kabinky jsou otisky zablácených rukou. Fuj. Ještě že nějaký chytrý člověk vynalezl papírové kapesníčky. Spoustu papírových kapesníčků.
Bez jediného závažného uklouznutí se v podstatě čistá vracím ke své skupince a předpokládám další zdlouhavé čekání na největší hvězdu festivalu, Ozzyho Osbourna. Opak je však pravdou. Zatímco se Korni připravovali přes hodinu, Ozzy začal o půl hodiny dřív, než bylo plánováno, a už po dvaceti minutách rychlých příprav zdravil své fanoušky skandující jeho jméno. Vylezu na gumovou "plechovku" CocaColy(určenou k sezení) a dalekohledem sleduju jeho dechberoucí show. Vinou mé nepříliš dobré angličtiny a šílenou drmolivou výslovností té jeho rozumím mezi jednotlivými písničkami jen větě "Are you OK?" a sousloví "Czech Republic". Navzdory mému očekávání, že se objeví unavený sprostý stařík zpívající na místě, Ozzy řádí na scéně spolu se svou novou kapelou jako šílený.
Přestože on je ten, na kterého jsem se těšila ze všech nejvíc, hrůza z masového šílenství, které propukne po poslední skladbě, byla přeci jen silnější, takže jsem se svým doprovodem odcházím ještě před koncem. Původně travnatá cesta se změnila v bahnitou klouzačku, nohy se mi do tekuté břečky propadají až po kotníky.
Jen vyjdeme ven, vrháme se do vysoké trávy, abychom si alespoň částečně vyčistili boty. Doznívají poslední Ozzyho písně, když si ještě kupujeme u slovenského zloděje korbáčky (30,- za 3 kusy!) a znavení pokračujeme v cestě k autu. Míjíme snad stovku, možná i víc, taxíků čekajících na kšefty, sanitku mířící nahoru do areálu a několik opilců válejících se u stromů v aleji. Nakonec kolem nás projede kolona Ozzyho Osbourna, jeho kapely a doprovodu a to je konec mého rockového dobrodružství.