Festival dokumentárních filmů Jeden Svět slavnostně zahájí představitelé Města Nový Bor a společnosti Člověk v tísni v pátek 16. března od 18 hodin v Městském kině v Novém Boru. Návštěvníci se mohou těšit hned na dva koncerty.
Na sále rozjede svůj koncert skupina TRABAND a na schodech ve foyer zahraje skupina Deši (didgeridoo + barytonsaxofon) V rámci festivalu bude možné zhlédnout výstavu fotografií Jindřicha Štreita „Jsme ze stejné planety“. Fotografie zachycují příběhy tří desítek cizinců, kteří v České republice našli druhý domov v jejich rodinném či pracovním prostředí.
Návštěvníci si budou moci na slavnostním zahájení zakoupit výrobky z chráněné namibijské dílny, zúčastnit se diskuzí s pozvanými hosty či si ochutnat zajímavé občerstvení. Po 20 hodině se uskuteční projekce dokumentu Davida Vondráčka Láska v hrobě, který je příběhem bezdomovců. Během tří dnů mohou návštěvníci zhlédnout osm dokumentů z různých oblastí. Za zmínku stojí například sobotní film „Pod sluncem tma,“ který získal na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě hned tři ocenění. Hlavním tématem Jednoho světa 2012 jsou protesty a nepokoje právě probíhající v různých částech světa. Dokumenty se zaměřují nejen na povstání v arabském světě, ale také na akce nesouhlasu se soudobými sociálně-ekonomickými systémy v demokratických zemích. Jeden Svět probíhá v Novém Boru od 16. do 18. března. Následující týden bude patřit představením pro školy. Podrobný program Jednoho Světa je na www.kulturanb.cz/kino.
Program festivalu pro veřejnost:
pátek 16.3. v 20:00 Láska v hrobě
Hrdiny časosběrné lovestory Davida Vondráčka jsou Jan a Jana, dva lidé bez přístřeší, kteří našli domov na opuštěném evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. Hřbitovní zeď a vzrostlé stromy představují fyzickou i metaforickou hranici dvou světů. Pro Janu hřbitov s relativně komfortním bydlením v hrobce představuje bezpečí, ale i past, odkud se nedokáže vymanit. Na začátku natáčení oba mluví o tom, že si obstarají doklady a zlepší svůj život, ale úměrně s tím, jak se ve skutečnosti jejich situace zhoršuje, pokračují na cestě k sebedestrukci. Správa hřbitova ohlásí rekonstrukci a oni místo hledání nového přístřeší více pijí a odmítají pomoc. „Skončím, jak skončím, to je moje svobodné rozhodnutí,“ říká Jana a důsledky její falešné pýchy na sebe nenechají dlouho čekat. Dokument nezavírá oči před nepříjemnými aspekty bezdomovectví a ukazuje, kam až člověka může dovést nefunkční rodinné zázemí či osobní tragédie.
pátek 16.3. ve 21:15 Mrtvá trať
Železnice Salechard–Igarka v délce 1200 kilometrů měla spojovat Jenisej s Obem. Takzvaná Transpolární magistrála vedla neobydlenými končinami podél severního polárního kruhu. Stavěla se v letech 1947–1953 na přímý rozkaz Stalina a jako hlavní pracovní síla zde byli využiti, tak jako na podobných stavbách v Sovětském svazu, vězňové Gulagu.
Film Šimona Špidly začíná v Krasnojarsku, místě, odkud se vězni vydali na dvoutýdenní plavbu po Jeniseji na daleký sever. Hrůzy života v lágru a otrocké práce v extrémních podmínkách Špidla dokumentuje minimalistickým filmovým stylem. Pečlivě dávkovaná svědectví pamětníků zaznívají v záběrech majestátní řeky a doplňuje je lágrový slang, jenž odráží realitu zrůdného sovětského systému využívajícího nucenou práci. Zbytky trati i lágrů pohlcených tajgou pak promlouvají samy za sebe.
sobota 17.3. v 16:00 Z popelnice do lednice
Než se zelenina dostane z pole na váš talíř, nejméně polovina jí skončí na skládce. To znamená každé druhé rajče či hlávkový salát. Zní to neuvěřitelně, ale bohužel je tomu tak. Nemluvě o tom, že zemědělství produkuje třetinu skleníkových plynů. Stačí se podívat do odpadních kontejnerů supermarketů či do nejbližší popelnice, abychom zjistili, v jak obrovské míře plýtváme jídlem. Režisér Valentin Thurn předkládá ve svém snímku znepokojivá a alarmující fakta o našem vztahu k jídlu a zároveň hledá možnosti, jak tuto situaci zlepšit. Na příkladech „odpadkové potápěčky“ zachraňující vyhozené jídlo ze supermaketů, amerického antropologa, který založil komunitu lidí najímajících si konkrétního farmáře k pěstování zeleniny, a řady dalších ukazuje možné cesty, jak plýtvání potravinami zastavit. Pokud bychom ho omezili o polovinu, mělo by to na produkci skleníkových plynů podobný efekt, jako kdyby ze silnic zmizelo každé čtvrté auto.
sobota 17.3. v 17:30 Pod sluncem tma
Nejnovější snímek renomovaného českého dokumentaristy Martina Marečka nás zavede do odlehlé zambijské vesnice Masuku. V roce 2006 zde čeští rozvojoví experti Milan Smrž a Tomáš Tožička realizovali projekt elektrifikace areálu školy s nemocnicí, který přinesl do vesnice tolik potřebné světlo. Po pěti letech se dvojice vrací do Zambie a ke svému zděšení nacházejí jimi důmyslně vybudovaný systém v troskách. I přes řadu komplikací se pouštějí do oprav škod způsobených neodbornými zásahy vesničanů a potvrzují rčení o „zlatých českých ručičkách“. Dokument o jejich misi však přesto vznáší otázky o nejrůznějších úskalích rozvojové pomoci. Snímek získal hned tři ocenění na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě - hlavní cenu v soutěžní sekci Česká radost, Cenu diváků a Cenu Silver Eye.
sobota 17.3. ve 20:00 Kdo zabil Natašu?
Grozný, hlavní město Čečenska, 15. července 2009. Nataša Estemirová, novinářka a lidskoprávní aktivistka, ten den nepřijde na plánovanou schůzku. Vzápětí přichází zpráva, že byla unesena. Život nebojácné ženy ukončila kulka z pistole a její tělo později najdou pohozené u silnice. Stejně jako její blízká přítelkyně Anna Politkovská, zaplatila Estemirová nejvyšší cenu za kritizování poměrů v Čečensku, hledání pravdy a shromaždování důkazů o zločinech páchaných brutálním aparátem prezidenta Ramzana Kadyrova, kterého do prezidentského křesla dosadil Vladimír Putin. Přestože, nebo spíš právě proto, že stopy jasně vedou do prezidentského paláce v Grozném, nebudou s největší pravděpodobností vrazi Estemirové – podobně jako Politkovské a dalších odvážných – nikdy vypátráni. Strhující investigativní dokument Kdo zabil Natašu? rozplétá souvislosti mezi vraždami známých kritiků a kritiček režimů Vladimíra Putina v Rusku a loutkové vlády Ramzana Kadyrova v Čečensku. Snímek detailně popisující mediálně více i méně známé případy vražd na Kavkaze, v Moskvě a Londýně je komplexním dokumentem o umlčování disidentů, novinářů a lidskoprávních aktivistů v současném Rusku a Čečensku.
neděle 18.3. v 17:30 269 miliónů pod hladinou
Dokument popisuje roční práci společnosti Člověk v tísni po ničivých záplavách v Česku v roce 2002. Ukazuje fungování její povodňové buňky, která se vytvořila operativně těsně po povodních a díky níž se nakonec podařilo peníze rozdělit lidem postiženým záplavami podle jejich skutečných potřeb. Film mapuje strukturu společnosti od jejího vedení, určujícího základní strategii, až po sociální rozhodčí a odkrývá osudy několika lidí, ke kterým se pomoc dostala; od prvního kontaktu až k předání šeku s vyplněnou částkou. Dokument především zdůrazňuje transparentnost v hospodaření s prostředky z veřejné sbírky, kdy se díky obrovské vlně solidarity z celého Česka sešlo na sbírkovém kontě Člověka v tísni neuvěřitelných 269 milionů korun. Film Davida Čálka doprovozený hudbou skupiny Traband přibližuje divákům a divačkám několik smutných povodňových osudů s dobrým koncem. Ukazuje i velké nasazení a osobní odhodlání dobrovolníků, pracujících v pražském Karlíně, nebo ve vyplavených vesnicích.
Pojďte dál
Na Slovensku v současnosti existuje více než 600 segregovaných osad, v nichž žije téměř dvě stě tisíc lidí převážně romské národnosti. Možnosti dostat se z těchto osad a žít běžný život ve většinové společnosti jsou pro jejich obyvatele mizivé. Najdou se však světlé výjimky, kdy díky vůli místní samosprávy dosáhli obyvatelé slovenských vesnic a přilehlých romských osad bezproblémového soužití. Třeba v obci Sveržov si s podporou starosty místní Romové postavili místo rozpadlých chatrčí přízemní zděné domky. Navíc zde vzniklo komunitní centrum, které nabízí romským dětem vzdělávací a volnočasové aktivity a dospělým se snaží pomoci při hledání zaměstnání.
neděle 18.3. ve 20:00 Nedáme se umlčet
V roce 2011 vyšli obyvatelé arabských zemí do ulic bojovat za svá práva. Tvůrci snímku zaznamenali několik příběhů mladých lidí, kteří už nedokázali déle mlčet. Film začíná v Tunisku, kde plamen tzv. „arabského jara“ zažehl svým protestním sebeupálením Mohammed Bouazizi. Aktivní účastnice tuniských demonstrací Lilia vzpomíná na krvavé střety s policií a jako největší přínos revoluce označuje to, že se dnes lidé již nebojí svobodně vyjadřovat. Průběhem „twitterové revoluce“ v Egyptě provázejí tři známé egyptské tváře, blogger Wael, fotograf Hossám a novinář Imrán. Zdůrazňují roli, kterou sehrála nová média. Po protestech v Tunisku a Egyptě vyšli lidé do ulic také v Libanonu. Studentka Saja či mladá spisovatelka Rebecca připomínají, že v jejich zemi demonstranti požadovali po své vládě především ukončení vleklých náboženských sporů mezi křesťany a muslimy. Snímek dotočený v létě 2011 nabízí ucelený pohled na průběh revolucí ve třech různých zemích a ukazuje až překvapivě velké množství shodných rysů mezi jednotlivými protesty.